Canterburské povídky (24 povídek) přehled

16.06.2024

Po otevření knihy jsem se zhrozila, že to není text, ale verše. Já vím, byla to maturitní otázka, ale kdo by si to pamatoval? Knihu jsem si narychlo vzala v knihovně z poličky „Dary čtenářů“ (měla jsem nenadále trochu času a neměla jsem u sebe nic na čtení). Kniha byla jako nová, čistá a voňavá. Ještě jsem v knize našla malou kartičku s textem: Pozdrav a blahopřání z domova k vojenské přísaze. Představila jsem si vojína bažanta ležícího na bidle a čtoucího tuto knihu. Čisté sci-fi! Tak tedy voják v záloze byl s největší pravděpodobně dárcem knihy, dar nečtenáře, který se jí po padesáti letech od vojny konečně rád zbavil.
A jak se to četlo mi?

Přečíst to byla pěkná fuška,
těch dlouhých příběhů snůška.
Měla jsem silné pokušení
ukončit to dlouhé čtení,
chvíli mě to nebavilo,
číst to středověké dílo.
Uplynulo sedm dní,
jsem na stránce poslední.
Co mohu ještě o tom říct?
Díky bohu za to, že nebylo jich víc!
Jsem ráda za tu zkušenost
a vybírám si opět současnost.

Víra a bůh a Ježíš se objevují téměř na každé stránce. Na každé stránce najdeme slovní spojení s Bohem: Pánbůh osvítil, Bůh ví, Bůh suď, Bůh buď nápomocen, dej Bůh, Bůh mě chrání a další. Náboženská témata se prolínají všemi příběhy. Objevují se zde božstva starořecká i římská a společně se skutečnými historickými postavami jsou hrdiny vyfabulovaných a většinou překombinovaných příběhů.
Velké díky patří překladateli za přiložený Abecední rejstřík a vyčerpávající Vysvětlivky ke každé povídce. Jsou důležitým klíčem k pochopení mnohých myšlenek a zápletek vyprávění.

Některé příběhy jsou zdlouhavé – rytířovo seriózní vyprávění s častým ujišťováním „Leč dlouhý příběh svůj už jednou chci co nejstručněji přivést ke konci“ je únavné a nudné.
Jiné jsou vtipné, bodré a veselé – vyprávění dobré ženy z Bathu o jejích pěti mužích.
Sebeironie, humorná sebereflexe a nestárnoucí životní moudra starého muže v šafářově povídce jsou naprosto dokonalá. Ukázka k posouzení.

„Taky bych uměl,“ povídal, „jen chtít,
těm nafoukancům z mlejna vytřít zrak
a mluvit sprostě jako nezdvořák!
To mám však za sebou, vždyť mám už věk;
trávu jsem spás a zbyl jen paběrek.
Ta bílá hlava o mých letech ví
a s vlasy taky srdce plesniví;
ledaže, páni, to mé stáří je
jak mišpule, co dokud neshnije,
nemůže uzrát, až pak ve smetí!
Staříci jsou už asi obětí
stejného řádu: teprv shnilí zrají;
tak tancujeme, dokud k tanci hrají.
Hřeb žádosti nám nedá spočinout,
ač hlava šedá, zelený je oud
jak u ošlejchu; i když sil už není,
my blázníme až do smrti v tom chtění
alespoň mluvit, když ne oučinkovat!
A ten náš popel doutná ještě pořád.
Uhlíky čtyři žhnou v něm: totiž zlost,
hrabivost, přiznám, lež a chlubivost;
ty čtyři jiskry ještě zbyly stáří.
I když se oudům špatně hýbat daří,
chtíč opustit nás nechce, Bůh to suď!
A já sám míval pěkně zdravou chuť,
hříběcí zub, který už léta hryzá,
od chvilky, kdy mi začla proudit míza.
Už v kolébce mi smrt načala sud
a pípa tekla; tekla doposud,
až teď je v soudku něco málo na dně
a sem tam na kraj jenom kapka padne.
Dnes, ať si třeba jazyk pošetilý
vyzvání o tom, čím jsme kdysi byli,
a připomíná mladá pobláznění,
nám dědkům zbývá už jen blábolení.“

31.03.2024

Po dlouhé době četba ve verších, místy vtipná, ale hodně těžká na čtení