Černý anděl v závějích přehled

30.10.2018

Láska, vášeň, touha, radost, bolest, smutek, zrada, trápení, nenaplněný cit, to všechno zůstává, je věčné a neměnné.
Mění se jen čas a lidé, kteří tyto emoce prožívají. Někteří mají dar je věrně popsat ve verších. Je jedno, že básním v této sbírce je sto let, těm, které psal třeba Lermontov dvě stě let a řádky nad nimiž se trápila Sapfó (ke které Annu Achmatovou přirovnávají) jsou přes dva a půl tisíce let staré. Každý z nás se v alespoň jednom ze zrcadel, co nám nastavují, poznává.

Jsi můj tep srdce. Slábne, sládne
hoře v tvém teplém objetí.
Uvěř mi, není pro mne snadné,
když zaklínám tě - odejdi!
Odejdi, ztrať se bez adresy,
ať tě má Múza netrýzní,
ať žiješ, dlouho žiješ kdesi
bez lásky mé a bez písní.

26.02.2018

„Skutečná něha tichá bývá
snadno ji od lži odliším
Marně mě tvá dlaň přepečlivá
halí do hebkých kožešin

Marně se snažíš obelstím mne
plachými slovy o lásce
Znám ty tvé oči nenasytné,
ten pohled, co mě spoutat chce.“

Annu Achmatovovou znám spíše podle jména jako oběť sovětských literárních represí a po výběru její poezie jsem sáhl hlavně ze zvědavosti. Paní Anna to se slovy umí a dokáže být působivá, ale lyrická milostná poezie není tak docela můj šálek kávy, navíc pocity ženy často popisující situace, ve kterých je zrazována a odvržena – to také nejsou stavy, které by nějak odrážely mé současné emocionální rozpoložení. Takže jsem četl sice se zájmem a pozorností, ale bez opravdového ponoření se. Přesto přečtení této útlé sbírky určitě nelituji – bylo to milé setkání.