Černý Napoleon přehled

22.04.2021

(SPOILER) Dobrodružný román, ve kterém nevystupuje Allan Quatermain, ale který s quatermainovským cyklem souvisí. Je na něj ostatně přímo odvolání v románu Marie. Dějově vlastně román Marie předchází, odehrává se ještě za života sjednotitele a krále Zulů Čaky (též Šaky). Vystupují zde (jako vedlejší postavy) i další historické osobnosti, Čakovi bratří a následníci na trůně po jeho zavraždění a před svým zavražděním. Na dvoře těchto „králů“ se vraždilo ve velkém, vždyť Čaka sám říká: „Mám snad vychovávat děti, aby mne zabily, až vyrostou?“. V článku o životě a díle H.R.Haggarda v magazínu Poutník č.39 Jan Frolík píše, že jde o královská dramata takřka „shakespearovská“ a přirovnává Čaku k Bismarckovi – oba podle autora oba „sjednotili své národy krví a železem“, jen Čaka měl smůlu, že to bylo až v 19.století a v Africe, začínající podléhat kolonizátorům z Evropy. Jiný autor, překladatel Karel Weinfurter, nazval ve svém překladu stejnou knihu dokonce jako Černý Napoleon (tedy Čaka). Rozhodně, ať Bismarck či Napoleon, bestiální vraždění Zulů mezi sebou a jejich sousedů naštěstí v Evropě nemá obdobu (snad Stalina, ale to už je mentalita Asie). I když román jistě není o historii národa Zulů, odráží skutečné děje (Haggard tam byl!) a ukazuje, že Afričané se zdárně decimovali i bez kolonizátorů, naopak tito přece jen přinesli zmírnění do vpravdě divošského řádění místních „králů“. Kniha je vyprávěním stařičkého domorodého kouzelníka (Haggardova oblíbená postava, vždy „prastarý“, ani nejstarší už nepamatují jeho mládí), který podle svého vyprávění zavraždil 3 po sobě následující krále Zulů, kteří mu před tím vyvraždili rodinu a celý jeho kmen. (Tato postava má vzor ve skutečné historické postavě.) A je také o snaze jednoho člena této „královské rodiny“ (to je naopak literární postava R.Haggarda) dobýt zpět svá „práva“ na trůn a ovšem i o jeho tragické lásce k Nada the Lily, Černé lilii. Kromě dobrého dobrodružného děje zde (na rozdíl od románu Marie) H.R.Haggard využívá fantastické prvky – narážky na nadpřirozené schopnosti domorodých kouzelníků, sny či vidiny hrdinů, které jim ukazují budoucnost, nadpřirozené zbraně hrdinů (jakýsi africký Excalibur). A do děje přímo zasahují jacísi nemrtví, duchové „zlých lidí“, kteří se ovšem zhmotňují a nakonec statečně bojují až do sebezničení po boku hrdinů na straně dobra. Takže jde o román žánru fantasy. Nemohu také nevzpomenout romány Karla Maye. Shodné mají to, že u obou autorů vystupují i čestní a odvážní, za prosazení práva bojující, hrdinové domorodého původu. Velký rozdíl je ale v tom, že u Maye (který ovšem k Americe sotva „přičichl“) jsou ušlechtilí vlastně všichni domorodí Indiáni. Pár vyjímek zlotřilých náčelníků – třeba Těžký mokasín v Synu lovce medvědů - je „napraveno“ (zde nakonec potrestáno smrtí ve žhavém bahně) - a indiánské kmeny uzavírají mír, zatímco u Haggarda spory mezi kmeny prostě končí vyhlazením slabšího. Poslední vydání pěkně ilustroval v Burianově stylu (věčná škoda, že Zdeněk Burian Haggarda "neobjevil") Jan Henke.