Červený hladomor: Stalinova vojna na Ukrajine přehled

08.12.2024

„Toto stadium hladovění popsal v Panta rhei Vasilij Grossman:

Na počátku hlad vyžene člověka z domu. V prvním období ho trápí a pohání jako oheň, hlodá mu v útrobách i v duši. Člověk se tedy snaží uniknout z domova. Lidé vykopávají žížaly, škubou trávu a dokonce se pokoušejí prorazit a dostat se do města. Pryč z domova, pryč z domova! A pak přijde den, kdy se hladovějící připlazí zpátky do svého domu, a to znamená, že hladomor, hladovění, je vítězem. Pro člověka už není záchrany. Položí se na lůžko a zůstane tam. Nejen proto, že nemá sílu, ale i proto, že nemá zájem na životě a je mu už jedno, jestli zůstane živ. Tiše tam leží a nechce, aby se ho někdo dotýkal. A nechce dokonce ani jíst… chce jen, aby ho nechali na pokoji a byl klid…“

--

Anne Applebaum ani téma asi není třeba představovat. Tahle její ohromná práce vychází z neuvěřitelného množství pramenů, včetně ukrajinských, ruských a dalších archivů, písemných vzpomínek a ústních svědectví pamětníků. Jen vybraná bibliografie (bibliografie, ne poznámky) má 20 stran. Kniha se ale podobá spíš reportáži než historické publikaci, je čtivá a silná i pro ty, pro které tohle téma není ničím novým.

A ve skutečnosti jde o mnohem víc než o vyhladovění 5 milionů lidí, které moskva pečlivě naplánovala a důsledně provedla za tichého nezájmu ruské společnosti. Hladomor totiž představoval jen polovinu příběhu. V době, kdy na umírali venkované, zahájila sovětská tajná policie útok na ukrajinské intelektuální a politické elity. Tyhle dva postupy - holodomor a represe měly vést k sovětizaci Ukrajiny, destrukci ukrajinské národní myšlenky a vyhlazení ukrajinské kultury a jazyka. Raphael Lemkin, o kterém jsem tady předevčírem psal, mluvil o Ukrajině v tom období jako o klasickém příkladu pojmu, který vymyslel. Lidé lidem učinili tento osud.

Podobnost mezi událostmi 30. let a dneškem je víc než nápadná a člověk se nemůže ubránit obavě z rozpoutání nových hrůz, kdyby rusko na Ukrajině zvítězilo. Proto Ukrajinci bojují a proto musí zvítězit. A pravda v téhle knize je důležitou zbraní v boji proti tomu bezcitnému, apatickému a malému národu, který žije na obou stranách Uralu. Té se totiž dotyčný národ bojí nejvíce.
Ukázky přeložil Milan Dvořák.

--

„Hromadné vraždění lidu a národů, které charakterizovalo postup Sovětského svazu do Evropy, není novým rysem jeho rozpínavé politiky., je to dlouhodobý příznak i vnitřní politiky Kremlu, jehož hojné příklady převzali současní vládci z postupů carského Ruska. Je to vskutku neodmyslitelný krok v procesu „sjednocování“, který, jak rádi doufají sovětští vůdcové, povede ke vzniku „sovětského člověka“ a „sovětského národa“, a ku dosažení tohoto cíle, sjednoceného národa, vedoucí činitelé Kremlu klidně zničí národy a kultury, které východní Evropu dlouho obývaly.

Raphael Lemkin, Sovětská genocida na Ukrajině, 1953“

22.12.2023

Z pohledu dějin hromadného umírání, masového vraždění, průmyslového zabíjení, genocid a dalších lidských tragédií je 20. století, a zejména jeho první polovina, jedno z nejhorších období historie lidstva. Tedy alespoň té novodobé historie. Vedle obou světových válek, vedle holokaustu, vedle vyvražďování měst (Nankin) a celých národů (Arméni), a dalších zločinů proti lidskosti jsou tu ještě události, které se jejich pachatelé a strůjci vždy snažili politicky spíše zamést pod koberec, zlehčit dopady, skrýt před zraky světové veřejnosti. Skrývání a zametání platí o všech zločinech, alespoň tedy vždy po nějaký čas, než dojde ke konečnému zúčtování s pachateli. Někdy však k zúčtování nedojde, někdy je spravedlnost krátká, pomalá, bezzubá, politicky slabá. Někdy jsou aktéři natolik bezskrupulózní, natolik silní ve své propagandě, ve své politické moci, tváří v tvář světovému společenství, že tyto ohavné zločiny zůstávají nepotrestány, vina neakceptována. To je bohužel případ otřesných, rozsáhlých a často záměrně vyvolaných hladomorů v zemích stižených rudým prokletím komunismu.

Kniha, jak název napovídá, se věnuje řadě hladomorů mezi lety 1917 až 1934, vyvolaných rudou nemocí, a.k.a. sovětským komunismem, na tehdy sovětské Ukrajině. Autorka práci pojala velmi detailně a události komentuje v celé šíři dalších souvislostí. Úvodem v rychlosti prochází ukrajinskou historií a historickými rusko-ukrajinskými vztahy. Toto je zásadní pro další pochopení následného dění. Podstatná v tomto historickém exkurzu je letitá snaha Ukrajiny vytvořit národ a osamostatnit se, získat nezávislost, a velmi krátké období skutečné nezávislosti v letech 1918-19. A proti tomu neustálá snaha Ruska těmto národoveckým tendencím všemožně bránit.

Text postupně přechází od bolševické revoluce v roce 1917, přes následnou občanskou válku rudých proti bílým, přes lokální rolnické vzpoury, přes těžké protižidovské pogromy, k prvnímu z větších hladomorů v letech 1920-22 (24). Autorka podrobně mapuje kauzální vztahy, které k hladomoru vedli. Mapuje též opatření ke snížení následků, vč. zahraniční pomoci. Následně se skrze ukrajinizaci Ukrajiny v průběhu dalších dvacátých let, monstrprocesy na konci dekády a konsolidaci Stalinovy vlády a moci dostáváme postupně na počátek třicátých let, na počátek osudné kolektivizace.

Autorka zde opět mapuje pavučinu rozhodnutí, které vedli k dalšímu otřesnému hladomoru v letech 1932-34, tentokrát mnohem závažnějšímu, a co hůř, tentokrát zcela záměrně vyvolanému.

Kniha obsahuje obrovské množství detailů, pozadí politických rozhodnutí, záznamů z archívů, důkazů politické zvůle, záměrných rozhodnutí přímo vedoucích k otřesné smrti statisíců a milionů. Kromě toho je plná lidských příběhů obětí, absurdních příběhů, kafkovských situací, vyprávění, popisů hrůz, popisů násilných rekvizic všech potravin, hladu, nemocí, hladového šílenství a ohavné smrti. Šíře získaných poznatků, sebraných spisů, archiválií a záznamů je enormní a vykresluje živý a barevný obraz ztracené kruté minulosti. Popisované události jsou otřesné, vlastně víc než otřesné, nejde to vyjádřit slovy. Násilí, hrůza, hlad, smrt. Hladomor je vlastnost komunismu, hlad je zbraň a jako takový je přirozenou součástí ekonomiky trvalého nedostatku.
Dojmů je příliš mnoho. Pocit nespravedlnosti a zlosti je přetrvávající. Jedna poznámka: o to víc zarážející bylo číst západní reakce, reakce západních intelektuálních elit a některých západních novinářů – zejména těch umístěných v Moskvě, evidentně taktéž prolezlých rudým morem.

V závěru se autorka detailně zabývá formálním ustanovením hladomoru jako genocidy Ukrajinců dle mezinárodního práva. Současnou definici genocidy ukrajinský hladomor nenaplňuje a v současném mezinárodním uspořádání neexistuje politická moc, která by dokázala tuto definici změnit. To však nic nemění na faktu, že hladomor skutečnou genocidou ukrajinského národa byl. Genocidou vyvolanou zvrácenou sovětskou vládou plnou gaunerů a zločinců. Genocidou vysněnou a vymyšlenou Stalinem, vyvolanou stalinistickým zlem, nenávistí vůči nezávislé a svobodné Ukrajině, a rudým šílenstvím kolektivizace, vykonanou Stalinovými pohůnky z GPU/OGPU, lidskými zrůdami, vykonanou v atomizované společnosti, venkované proti venkovanům, měšťané proti rolníkům. Genocidou realizovanou s cílem destrukce třídy a národa a jakýchkoliv snah o národní uvědomění, s cílem zničit rolníky, venkov a mnohé další, zničit místa a lidi, v jejichž srdcích touha po nezávislost a samostatnosti plála nejsilněji.

Kniha kromě popisu historických událostí skvěle vysvětluje i současnou dynamiku rusko-ukrajinských vztahů, původ všech těch obvinění z nacismu a fašismu a dalších podobných blábolů ze strany Ruska směrem k Ukrajině. Nic nového pod sluncem. Nic ze současné Ruské rétoriky není nové, vše je pokračováním sovětské komunistické propagandy, pokračováním minulých snah zničit Ukrajince jako národnost a rusifikovat Ukrajinu. Text, jako mnoho jiných dostupných, jasně ukazuje, že současné Rusácké bláboly o hrozbě ukrajinského nacionalismu, nacismu a fašismu, jsou jen prázdné žvásty, jde o restauraci sovětského impéria lží, jde o pokračování stalinistických propagandistických metod a ještě starších ruských imperiálních tužeb.

Ve světle výše uvedeného se domnívám, že je na místě vážná a oprávněná obava z rozpoutání nových hrůz, nových lidských tragédií a dalších zločinů proti lidskosti v okamžiku, kdy Rusko začne na Ukrajině vítězit.

Psal jsem to ve svých komentářích několikrát, komunismus je odpornost, zrůdnost, dno lidského pekla a snahy o jakoukoliv jeho obhajobu, nebo rehabilitaci, nebo dokonce znovuustavení kdekoliv, je odsouzeníhodná a opovrženíhodná. A stejně tak odporné je papouškování vylhaných blábolů současné Rusácké propagandy. Kniha může pomoct mlhou nepravdivých informací proniknout. Důrazně doporučuji všem.