Cesta slepých vtákov přehled
Ludvík Souček
Cesta slepých ptáků série
< 1. díl >
Cesta slepých ptáků (SNDK 1964) popisuje nález podivných mimozemských artefaktů na Islandu. Hlavní hrdinové – doktor Kameník, jeho přítelkyně a později manželka Alena a dva Islanďané, lékař Bjelke a horský průvodce Thorgunn – se pokoušejí odhalit všechna tajemství spojená s těmito podivnými nálezy a noří se do hlubin islandských jeskyní stejně jako hrdinové Verneova románu Cesta do středu Země. Hrdinou románu Cesta slepých ptáků je český lékař Jiří Kameník, který společně se svým islandským kolegou zjišťuje, že dosud neprobádané jeskyně pod islandským kráterem Sneffelds skrývají úžasná tajemství. Souček v knížce umně spojuje vzrušující témata mimozemšťanů a dávných Vikingů a zřetelně demonstruje svou lásku ke všemu neprobádanému a záhadnému.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Cesta slepých vtákov. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (37)
Jako proč ne. Taková Vernerovka pro dospělejší. Celé mi to připadalo jako jedno velké klukovské dobrosružství Pár zajímavějších nápadů .
Je až s obdivem kam se české sci-fi od tohoto díla dostala.
3*
Poslouchala jsem ve skvělém audio zpracování, spíše jako rozhlasová hra. Tam je ten rudý balast dost osekán, takže mohu jen doporučit. Super příběh ;-)
Související novinky (1)
25 říjnových eknih zdarma
16.10.2019
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Cesta slepých vtákov v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 316x |
ve Čtenářské výzvě | 17x |
v Doporučených | 22x |
v Knihotéce | 117x |
v Chystám se číst | 85x |
v Chci si koupit | 11x |
v dalších seznamech | 3x |
Autorovy další knížky
1979 | Tušení stínu |
1980 | Tušení souvislosti |
1964 | Cesta slepých ptáků |
1983 | Bohové Atlantidy |
1970 | Případ jantarové komnaty |
„Náhody jsou nesmysl. … Totiž – náhodou vám může spadnou na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.“
Dobrodružné sci-fi ze kterého dýchá verneovský svět - začíná se hledání pravdy o našem (lidském) původu, ale především, o naší odvěké touze po pochopení neznámého.
Poodhaluje se tajemství, které tak trochu zpochybňuje běžné chápání lidské evoluce a vzniku civilizace – tak o co tu jde? Seš v alternativní realitě, anebo jde „jen“ o nevysvětlitelnou skutečnost? Abys mohl zodpovědně odpovědět, budeš se muset zabývat zásadními otázkami hranic lidského poznání. A tak se, díky a taky navzdory, té rozporuplné lidské touze – chápat a zároveň se obávat neznáma – rozbíhá pátrání – po paralelních civilizacích?
Ten, kdo (jako já) vyrostl na verneovkách si nejspíš Součkův dobrodružný sf příběh s jeho atmosférou záhadna, která na vás dýchne hned od prvních stránek a s jeho důrazem na vědecká poznání (ve stylu pana Vernea), užije.
Nostalgických 5* …
- za zajímavou konfrontaci – s něčím neznámým, co vyvolává pochyby o vlastních znalostech, a možná i trochu strach z toho, co by takové objevy mohly znamenat pro budoucnost lidstva (jak moc jsme na to připravení – přijímat nové a možná dost šokující objevy?),
- za lehké poškádlení existenciálních otázek, co přináší ještě víc nových otázek o smyslu a účelu lidské existence (jaké že místo zaujímá člověk ve vesmíru? a jaký je smysl jeho existence v širším kontextu? jsme snad jen náhodný produkt nebo má naše bytí hlubší, předem daný, účel?),
- za dobrodružnou cestu skrze nehostinné ledové pláně Antarktidy, kde se smělí hrdinové vědy potýkají s extrémním počasím a nebezpečím na každém kroku, aby pochopili původ civilizace,
- za to, že všechno (u takových příběhů očekáváš, vlastně víš) dobře dopadne … a samozřejmě za takovou tu romantickou poetiku příběhu …
„Vtom se z modrého, bezmračného nebe spustil sníh. Mezi mne a svět padla bílá záclona. Všechno zmizelo ve víru vloček, které kupodivu nechladily, ale příjemně hřály. A hudba byla už skoro tady, hrála, vyhrávala, …. Chtělo se mi tancovat. Pustil jsem se balvanu …“
„Venku asi zrovna zapadalo slunce. Od východu z jeskyně se sem dralo narůžovělé světlo, plné chladné svěžesti sněžných polí a ledovců, prosívané lehounkými mraky nad Faxa-fjórdem a jako tápající jemnou rukou mezi hrubými, divoce rozházenými balvany v jeskyni. Naslouchali jsme – ticho.“