Cestou bez konce přehled

06.02.2025

Od Rimbauda jsem už něco přečetla a do jeho poezie jsem se ihned zamilovala. Ale toto dílo si moje srdce určitě nezískalo. Jestli je tragický překlad, nebo mi tahle sbírka prostě nesedí, nedokážu posoudit. Každopádně jsem dost zklamaná.

06.07.2020

Překlad většiny básní nic moc. Kdybych zde četla Rimbauda poprvé, zřejmě bych se nezamilovala na první pohled natolik, jako se mi to stalo u jiných souborů jeho poezie. Naopak mám takto problém, že mi při většině obsažených básní v hlavě rezonuje ta "správná" verze od jiného překladatele. Co mám ovšem v tomto překladu ráda a z výboru bych vyzdvihla, jsou básně První večírek a Hledačky vší. Na tuto knihu mám také krásnou vzpomínku z předmaturitního vystoupení naší třídy, kdy bylo nutno vyplnit mezery mezi transformacemi kulis u jednotlivých scének na "jevišti" v tělocvičně a aby to nepůsobilo příliš technicky, osamoceně a fádně, zůstávala jsem na scéně sedět já s Cestou bez konce v klíně a četla jsem si. Ten pocit, číst si před publikem, číst si Rimbauda, v noční košili a s vlasy obarvenými na zeleno po baudelairovsku, číst si, když na vás lidé upírají zrak, to bylo opravdu něco nepopsatelného. Rimbaud mi v průběhu vystoupení trochu zezelenal barvou na vlasy, trochu nasákl octem a levnými voňavkami, které jsme jako maturanti stříkali na konci vystoupení po mladších spolužácích, i otisk rtěnky jsem v něm nyní ještě našla. Nevím, co by na to říkal on, ale já mám tento zážitek jako cosi velmi intenzivního zapsáno v myšlenkách navždy.