Noční můry s čápem marabu přehled

18.01.2024

Už som zrejme vo fáze, že mám od Welsha viac prečítaného, než neprečítaného, no predsa prichádzam ku každej ďalšej knihe s malou dušičkou. Zbytočne.

Stále je to ten istý majster slova; ulice Edinburghu už sú dávno dôverne známe. Stačí vyjsť na Leith Walk a zbadať staré tváre (Lexo, spomenutý Begbie, starý Lawson), prípadne sadnúť do zapľuvaného lokálu s ďalšími fanúšikmi Hibs.

Dlho som mal zato, že Welshovým opus magna je Lepidlo, no Marabu je ešte o kúsok lepší. A o veľký kus kontroverznejší a naturalistickejší. No bodaj by nie, veď aj tie témy sú citlivejšie.

Samotné znásilnenie, čo je vlastne hlavný motív knihy, je popísané až znepokojivo sugestívne - čitateľ si tak (azda zámerne) pripadá ako zvrhlý voyeur, ktorý všetko sleduje s otvorenými ústami a zviazanými rukami (obrazne). Navrch pridajte patologické vzťahy v patologickej rodine. Plus ešte pár zneužívaní; psychických i fyzických. Čo nás vlastne privádza k hlavnému hrdinovi.

Roy Strang fakt nie je sympaťák. V jednej chvíli ho budete nenávidieť, v ďalšej ním pohŕdať, možno v závere tomuto uzlíčku mindrákov aj porozumiete a dokážete mu odpustiť... Radi ho však mať nebudete. Roya môže mať rada len jeho šialená rodina a predovšetkým jeho literárny otec Welsh. U nikoho iného som takú slabosť pre pokrivené ľudské charaktery totiž nevidel.

Nejde len o to, že Welsh si vytvoril rovnako ako onehdy Balzac svoju Paríž, svoj vlastný Edinburgh; postavy v ňom si radostne hýčka a v každom ďalšom príbehu nám o nich odtajní čosi nové. No opakujem - radi ich mať nebudete. Ale dokážete sa s nimi stotožniť, prípadne "len" ich pochopiť.

A komu by tieto moje kvetnaté ódy nestačili, kniha ponúka hneď tri originálne perspektívy rozprávania, čo z nej činí vskutku unikátny čitateľský zážitok.

P.S.: Marabu je už od pohľadu poriadny zmrd!

01.08.2023

Těžko se mi hodnotí, ale overall feeling po bezprostředním přečtení je asi "confused", co z toho vzešlo.

Knížka má pomalý rozjezd, jako by se Welsh trochu hledal, anebo možná ani nehledal, ale připravoval si půdu pro další části. Přibližně v polovině to ovšem nabere spád. Welsh is on fire. S blížícím se koncem se pak Welsh nadopuje éčkem (stejně jako hlavní postava), vyplaví se mu serotoniny, jenže to nestihne v tomhle stavu dopsat, na dojezdu chytne depku, přestane ho to bavit a hrozně rychle celý příběh utne.

Jako tvl... Konec byl na mě trochu too much. Ne z hlediska explicitnosti nebo nechutnosti, ale z hlediska toho, že to ubralo na realističnosti a uvěřitelnosti, což mívám u Welshe rád. Tady se už utrhl z řetězu.

Příběhu pak nepřidává ani postava hlavního "hrdiny", jak už tady někteří psali. To, že je to pošuk, by nevadilo, většina postav u Welshe jsou větší nebo menší pošuci (což je možná i důvod, proč ho čtu), ale tenhle Roy mi přišel nezajímavý, v podstatě neví, co chce, nepřemýšlí nad tím, že neví, co chce, jako by jen "byl" a "dělal" věci.

Kdyby se to osekalo a něco trochu upravilo, mohla z toho být fajn povídka. Takto je to... vlastně ani nevím co.