Cez rieku a pod stromy přehled
Ernest Hemingway
Prvé Hemingwayovo povojnové dielo, ktoré vzniklo po dlhšej tvorivej prestávke, je jedným z autorových pokusov zhodnotiť a zosumarizovať vlastný život. Hamingway sa opäť vracia k svojej obľúbenej vojnovej tématike, tentoraz však z nového uhla, ku ktorému ho priviedli ďalšie životné skúsenosti formujúce jeho pohľad na svet a zážitky z minulosti evokované po viacerých rokoch v pamäti. V príbehu hrdinu, ťažko chorého plukovníka Cantwella, meditujúceho o sebe i o svete, nastoľuje autor otázky tiahnúce sa celým jeho dielom - otázky života a smrti, lásky a odvahy a vzťahu k prírode so silno humanistickým postojom.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Across the Riverand into the Trees, 1950
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Cez rieku a pod stromy. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (5)


O minulosti. Ale hlavne o prítomnosti. Sme tu a teraz. Toľko je tam toho napísaného medzi riadkami.. Krásne.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Cez rieku a pod stromy v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 41x |
ve Čtenářské výzvě | 3x |
v Doporučených | 3x |
v Mé knihovně | 42x |
v Chystám se číst | 13x |
v Chci si koupit | 3x |
v dalších seznamech | 1x |
(tato data se aktualizují 1x za hodinu.)
Autorovy další knížky
2015 | ![]() |
1974 | ![]() |
2016 | ![]() |
1966 | ![]() |
1985 | ![]() |
"Věříte na hrdiny, seržante?"
"A vy věříte na hrdiny?"
"Věřím v lidskou odvahu."
Mám ráda ten syrově úsporný Ernestův styl, který často jen naznačuje ...
V příběhu plulkovníka Cantwella (a to je pořádně drsnej chlapík, který svůj život během obou válek dával nesčetněkrát všanc) se probíráš jeho vlastními vzpomínkami, a co se opravdu děje objasňují hlavně jeho vnitřní monology.
A přece jsem v příběhu našla ten kus přítomného okamžiku – co tak ráda hledám – prchavého tady a teď … láska totiž žije přítomností, a o ní (jedné nepravděpodobné životní lásce) tenhle příběh (navzdory tomu, že se jedná o příběh velkého drsného muže - vojáka) z velké části je …
„Bože, to je ale fantastická holka, a co já tady vůbec dělám? Je to ode mně ničemnost. Je to tvoje poslední a jediná opravdová láska, řekl si, a to není žádná špatnost. A to je jenom smůla. Ne, řekl si, to je obrovské štěstí …“
Víte, jak to s tímto příběhem bylo? Ernest po válce vycestoval do Itálie, kde se inspiroval pro jeho první „skutečně neúspěšnou knihu“ (za mě teda on nemá neúspěšných knih), v té době totiž jeho fyzický i psychický stav nebyl zrovna nejlepší, řekněme, že nebyl ve formě, no a pak napsal Starce a moře a za něj dostal Nobelovu cenu – předávání se ale nemohl zúčastnit, protože se dobrodruh Ernest léčil ze zranění z jeho druhého pádu letadla v africkém safari.
Tak takhle nějak to s Ernstem bylo, ale mě se ten jeho "neúspěšný" příběh líbil, byl takový, jaký jsem od něj čekala ... chlapácky drsný a přímý (jako svět dobrodruhů a vojáků prostě je) …
„Ale byl to váš nepřítel. „Někdy mám své nepřátele raději než své přátele. A námořnictvo každou svou rvačku vždycky vyhraje. O tom jsem se poučil v jedné budově, které říkají Pentagon – dokud jsem tam směl ještě chodit hlavním vchodem …“
… a zároveň melancholicky skoro romantický (a skoro poetický, jakoby navzdory typické úspornosti textu) …
„Byl to krásný portrét; nebyl studený, ani snobský, ani stylizovaný, ani moderní. Byl namalovaný tak, jak by člověk chtěl mít namalovanou svou dívku od Tintoretta, kdyby ještě žil, a když ne, tak snad o Velázqueze … byl to prostě nádherně namalovaný portrét … „Je krásný,“ řekl plukovník.“
…
„Třeba mu nepřál, aby se díval na něčí štěstí, ani jako žurnalista ne.“
„Ať už to štěstí znamená cokoli.“
„Tohle jsem se naučila říkat od vás a vy jste se to pak naučil zpátky ode mě.“
„To už tak chodí,“ řekl plukovník. „Co člověk vyhraje v Bostonu, prohraje v Chicagu.“