Cez rieku a pod stromy přehled

25.02.2025

"Věříte na hrdiny, seržante?"
"A vy věříte na hrdiny?"
"Věřím v lidskou odvahu."

Mám ráda ten syrově úsporný Ernestův styl, který často jen naznačuje ...
V příběhu plulkovníka Cantwella (a to je pořádně drsnej chlapík, který svůj život během obou válek dával nesčetněkrát všanc) se probíráš jeho vlastními vzpomínkami, a co se opravdu děje objasňují hlavně jeho vnitřní monology.
A přece jsem v příběhu našla ten kus přítomného okamžiku – co tak ráda hledám – prchavého tady a teď … láska totiž žije přítomností, a o ní (jedné nepravděpodobné životní lásce) tenhle příběh (navzdory tomu, že se jedná o příběh velkého drsného muže - vojáka) z velké části je …

„Bože, to je ale fantastická holka, a co já tady vůbec dělám? Je to ode mně ničemnost. Je to tvoje poslední a jediná opravdová láska, řekl si, a to není žádná špatnost. A to je jenom smůla. Ne, řekl si, to je obrovské štěstí …“

Víte, jak to s tímto příběhem bylo? Ernest po válce vycestoval do Itálie, kde se inspiroval pro jeho první „skutečně neúspěšnou knihu“ (za mě teda on nemá neúspěšných knih), v té době totiž jeho fyzický i psychický stav nebyl zrovna nejlepší, řekněme, že nebyl ve formě, no a pak napsal Starce a moře a za něj dostal Nobelovu cenu – předávání se ale nemohl zúčastnit, protože se dobrodruh Ernest léčil ze zranění z jeho druhého pádu letadla v africkém safari.
Tak takhle nějak to s Ernstem bylo, ale mě se ten jeho "neúspěšný" příběh líbil, byl takový, jaký jsem od něj čekala ... chlapácky drsný a přímý (jako svět dobrodruhů a vojáků prostě je) …
„Ale byl to váš nepřítel. „Někdy mám své nepřátele raději než své přátele. A námořnictvo každou svou rvačku vždycky vyhraje. O tom jsem se poučil v jedné budově, které říkají Pentagon – dokud jsem tam směl ještě chodit hlavním vchodem …“
… a zároveň melancholicky skoro romantický (a skoro poetický, jakoby navzdory typické úspornosti textu) …
„Byl to krásný portrét; nebyl studený, ani snobský, ani stylizovaný, ani moderní. Byl namalovaný tak, jak by člověk chtěl mít namalovanou svou dívku od Tintoretta, kdyby ještě žil, a když ne, tak snad o Velázqueze … byl to prostě nádherně namalovaný portrét … „Je krásný,“ řekl plukovník.“
…
„Třeba mu nepřál, aby se díval na něčí štěstí, ani jako žurnalista ne.“
„Ať už to štěstí znamená cokoli.“
„Tohle jsem se naučila říkat od vás a vy jste se to pak naučil zpátky ode mě.“
„To už tak chodí,“ řekl plukovník. „Co člověk vyhraje v Bostonu, prohraje v Chicagu.“

04.01.2023

Velikán na pol plynu.