Chalúpka strýčka Toma přehled

22.01.2025

Jsem Tom, černý otrok a žil jsem na plantáži v Kentucky. Můj pán (laskavý muž) mě prodal a tady se začala moje cesta – zavedla mě k různým pánům a na různá místa …
Takhle by možná začal vyprávět svůj příběh Tom, kdyby ještě žil, jenže jeho cesta nebyla cestou dobrodružnou se šťastným koncem, ale cestou trnitou, končící tak, jak ve své době končila cesta spousty černých otroků na americkém jihu (ještě v 19 století!) …

Jsem Eliza, matka malého Herryho, byla jsem černá otrokyně a Tom byl můj přítel. Když jsem se dozvěděla, že můj malý Herry má být prodán, rozhodla jsem se utéct – zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy! Vše jsem podstoupila jen proto, aby můj syn dostal šanci – na svobodný život!
A takhle by zase možná začala své vyprávění Eliza, která do toho Tomova vstoupila jako zářivý proud jiného/nového/odvážnějšího pohledu na odvahu a vnitřní sílu …

Příběh strýčka Toma je, navzdory jeho životní pouti, která neměla happy end, příběhem laskavě vyprávěným, je to příběh o odvaze (zdolat všechna utrpení – Eliza a její mateřská láska, co hory přenáší), víře (v Boha – Tom a jeho neochvějná víra, že někdo vede jeho cestu) a naději (oba dva, že přijde den, kdy budou svobodní – z vůle boží, nebo z vlastního přičinění).
Tom věřil, že Bůh má plán pro každého a že nespravedlnost, která ho provází životem, má svůj smysl, navíc mu víra pomáhala odpouštět, místo toho, aby ho pohltila nenávist.
Eliza to měla dost jinak – proti nespravedlnosti postavila své odhodlání – a mateřský instinkt.
Pasivní přístup Tomův a aktivní vzdor Elizin byly jako dva protipóly – důstojnost v odpuštění vs. úsilí a odhodlání … tak, jaká je ta správná cesta?

Z příběhu mám smíšené pocity – totiž, trochu se ve mně spolu praly pocity vzdoru proti pasivnímu odevzdání se osudu otroka (navzdory tomu, že chápu Tomovu víru, která mu poskytovala sílu a útěchu vše trpělivě snášet) s pocity vřelých sympatií se sílou (Eliziny) vnitřní vzpoury, která vedla k činu.

Příběh strýčka Toma, resp. Elizy a Henryho, se každopádně stal příběhem, co má velkou moc (a cíl) probouzet v člověku svědomí! A je smutné, že i dnes neztrácí příliš ze své aktuálnosti, navzdory tomu, že otroctví už odzvonilo, o svobodné vůli, svobodě obecně (a demokracii dnes) je ovšem třeba diskutovat, jak se ukazuje, stále, a možná čím dál víc.

„Když tak těžce neseš, že musím prodat je, bylo by ti milejší, kdybych musel prodat všechno?“
Paní Shelbyová stála, jako když ji omráčí. Nakonec přistoupila k toaletnímu stolku, zabořila obličej do dlaní a vzdychla, skorem zasténala. „Tohle je kletba boží za otroctví! – Kletba krutého, krutého, prokletého činu! – Kletba pánů i kletba otroků! A já hlupák si myslela, že ze zla tak vražedného mohu udělat něco dobrého! Je to hřích, držet si otroka, i když to naše zákony dovolují! Odjakživa jsem cítila, že to je hřích – odjakživa jsem si to myslela, už jako malé děvče! … Ale domnívala jsem se, že je mohu přikrášlit – myslila jsem, že mohu vlídností a péčí a učením zlepšit poměry našich černochů, aby se cítili lépe, než kdyby byli svobodní! Já hlupák!“
…
„Chaloupka strýčka Toma byla chatrč sroubená z trámů a stála hned vedle „domu“, jak pravý černoch označuje obydlí svého pána. Zpředu měla hezkou, pečlivě opatrovanou zahrádku jako dlaň, kde se každého léta urodila hojnost jahod, malin a všelijakého jiného ovoce i zeleniny …“

„Připomeňte si svou svobodu pokaždé, když zahlédnete chaloupku strýčka Toma.“

24.10.2024

„Každá povaha, která je schopná cítit opravdový zármutek, je schopna dobra. “

Knížka, která pomohla změnit chod dějin. Dojemný příběh, který vás nenechá chladnými a u jehož čtení si uvědomíte, jak se teď i přes různé starosti a nesnáze máme vlastně dobře, a že svoboda je ten nejcennější dar na světě.