Chrám i tvrz přehled

19.01.2024

Ne po pás, až k zemi se klaním.

Pp. Eisnera miluju nejen proto, že je geniální (a to doslova), ale hlavně jak u toho zůstal lidský a nadmíru vtipný (i když on je takový vlastně právě proto, že je geniální).

Dneska by mu asi neprošly jeho názory, že ženský jsou holt přece jen ženský, a že slovenština není samostatný jazyk ale nářečí češtiny, ale vem to nešť, mě to u něj neva. Vydavatelům zato u mě neprochází, že nedávají hvězdičky a překlady k autorem hojně používaným citátům a promluvám v cizích řečech. Holt, my plebáni bez klasického gymnasijního vzdělání nejsme v němčině, latině a fránině tolik kovaní...

Opravdu moc doporučuju přelouskat celou bichli, obsahuje jeden skvost na druhý. A když už ne celou, tak určitě kapitoly o předponách a příponách a o tom, kterak se pan vrchní stavební rada Theodor Brandt učil češtině a jejím dokonavým a nedokonavým slovesům (také báječně namluveno panem Högerem). Ale dost už mých projevů, přečtěte si alespoň něco málo z mistrova pera:

(o básníků přetváření češtiny) "Jak jsem řekl: jde Pomazaný, klopýtne, a ejhle, on je to couk zlata. A jde Nepomazaný a šlápne vedle, a ejhle, není to couk zlata, jen si zamaže botu."

(nejen o češtině) "Virtuosním odlišením čerta od ďábla, raubíře od lupiče a loupežníka získala čeština víc než "jen" drahocenné odstínění výraziva: vždyť je to, lidičkové, také výboj poznání mravního. Čert je umouněný podsvětní gauner v rozhodujícím finale a finiši vždy na hlavu padlý, a raubíř je pafnúcovský strejda Mikulejda, primitiv daleko hloupější než ves, ze které utekl do lesů. Nuže, drazí, spatřujme v tom náznak Češtiny o jedné z největších pravd životních: že zlo je nakonec vždy hloupé, strašně hloupé, bestiálně pitomé, že raubíře, lumpy, gaunery, šufty a všeliké čerty lidstva je třeba dát za mříže a do klece ne proto, že jsou tak špatní, ale že jsou nedovoleně praštění."

(hádejte o čem) "Poesie není na světě pro pohodlí, velmi naopak."

(jak se dokáže význam změnit) "A teď ruku na srdce: užili jste kdy slova výtečník ve smyslu jiném než ironickém, tedy hanlivém? Tak tedy vidíte, jak svět odplácí."

(o porovnávání slov z jiných jazyků) "Feind je slovo jako ťatá rána; náš nepřítel se vedle něho vleče poněkud na pokračování. Německé slovo der Hass - s příznačným rodem mužským, slovo zbrojné, virilní, mstitelské - dovede zasyčet jako ocelová čepel, když se noří do ledové vody, aby ztvrdla na smrtící úder. Naše nenávist je především ženská; skoro mi připadá, že to je baba, snad i zmije, jež dovede uštknout, ale přec jen se raději odplazí do kouta a tam syká a syčí (-vist!). Snad tam také píše anonymní dopisy a články."

(o etymologii a životních pravdách) "Dluh souvisí se slovem dlouhý, a životní praxe tuto etymologii jen potvrzuje."

(o odejití některých slov na věčnost) "Jak jsem již naznačil: nemyslím, že by druž, hluš, tiš, dálava, střet, šer, znoj, ručej, chvit, vznět, hárati mohly kdy slavit zmrtvýchvstání, ač ani to není věcí vyloučenou. Ale přijdou zhyny a znoje zcela nové a dnes netušené. Nesejde na tom, zda se jich dožijeme my lidé dnešní; ale přijdou.
Až tu budou, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi je: hořím zvědavostí už teď."

Až tam půjdu, zastavím se, mistře, nejdřív se tedy pokloním až k zemi, pak mi to přece jen nedá a od srdce se zasměju, stejně jako jste se uměl krásně smát i vy, a pak vám tedy pár těch znojů zašeptám. Jen doufám, že nevyrotujete z hrobu. Ale ne, vy máte pochopení a lásku nejen pro ten náš chrám i tvrz, ale především pro lidi. Pro ty, kteří jím vládnou, ale i pro ty, kteří se o něj lecky rozbijí.

Díky!

02.11.2022

… skříp, zřít, vřísk, plk, plž, škrt, plsť … také jsem si vzpomněla na známé … strč prst skrz krk …

Vlastně jsem ani netušila jací jsme mistři souhláskových shluků … „Všechny tyto souhláskové shluky … přispívají významnou měrou k zvukovému charakteru češtiny. Jen v nich lze hledat příčinu k tvrzení, že čeština barbarsky kupí souhlásky …“

Co vás v této knize tedy čeká?
Vpravdě epochální výlet do tajů českého jazyka …

„Celičká soustava souhlásek dužinatých, smyslných: č, š, ž, ř, ď, ť, ň; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva – žena – něha – šťáva – řeka – jaro – míra – mlází – závěj – hora – jezero – lyšaj – život – tělíčko. Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži. Ostatně je takových vět přemnoho v české lyrice …“

Pokud máte rádi češtinu, budete hledat smysl, budete pátrat po písmenkách jež jsou češtině vlastní … a přitom se možná i trochu zasníte, třeba nad naší poetickou vzácností … kroužkovaného ů …

„… často jsem si myslil, jaká je to vlastně nejtrefnější definice vlasti české: Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, chasníček s princezkou na zádech. A pořád šlapají do toho vršku, pořád a pořád – totiž: on šlape, a ona se ho drží kolem krku, milý, píte meducínu! – Kde domov můj? – Tam, kde mají v „můj“ toho chasníčka … Mít doma takovou vzácnost, jako je náš chasníček s princezkou – to zavazuje. Dejte si na nich záležet. Oni si toho zaslouží, jsouce naši, opravdu jen naši.“
… a nakonec zjistíte, to, co v hloubi duše nejspíš už dávno víte …

„V mateřštině mají slova osobní náplň (zvýrazňuji já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.“