Chvála bláznivosti / List Martinu Dorpiovi přehled

15.10.2023

Knihu jsem se pokoušela číst kvůli studiu na VŠ. Vždy jsem zvládla 20 minut plna soustředění a pak jsem ji musela odložit. Nakonec jsem si pořídila audio verzi a díky hlasu paní Ludmily Pelikánové se i náramně pobavila. Některé úryvky velmi sedí i na dnešní dobu. Nejvíc například podobnost mezi starými lidmi a dětmi. Erasmovy myšlenky se shodují s některými v Exupéryho Citadele a taky s Komenského názory v Labyrintu světa a ráji srdce, který více než o sto let později řeší obdobná témata.

Ale ano, pro zasmání dobré. Již poměrně dlouhou dobu jsem se chystal tento historický klenot přečíst, snad s poněkud jinou představou o jeho obsahu (Někteří si mysleli, nechápu jak je to vlastně možné, že se jedná o knihu dějovou, tento problém já neměl, zato jsem si myslel, že se bude jednat o poněkud... vědečtější pojednání, že ona slavná slova Bláznivosti jsou toliko alegorickou předmluvou. A ono ne.), nadšený z poznání nového. Nového jsem nepoznal vcelku nic, ale čtení to tak, či onak bylo zajímavé.

Obligatorně i já poznamenávám, je to vtipné. Já se (v práci) chechtal, až bych plakal. Tu jsem vyprávěl kolegům o Kelsenově Ryzí nauce právní (absolutně je to nezajímalo) a najednou si čtu o tom, že "mudrci" zšednou, zestárnou a zemřou mladí. Tu jsem vyprávěl kolegům o spletitých otázkách práva proti nekalé soutěži a tu jsem si četl o právnících coby oslech. K tomu jedna poznámečka, právníci to schytali mnohem méně razantně, než bych čekal. Nevím, zda je to ono, když nás obhajuje Bláznivost, ale to mi dohromady nevadí.

Kniha mi však spíše než co do obsahu připadala zajímavá co do formy a některých kontextů. No, kontextů... Náhodných myšlenek, které mi přišly do hlavy. Povězme si to upřímně, dělat si srandu z filosofů, to není nic těžkého jedná se ostatně o kastu, ze které se všemožně i její jistí členové snaží vymluvit. Nadávání na teology, to je snad ještě snazší. Haha, snažíte se docílit achievementu "loremaster" ve WOWku, ale ve skutečnosti, há há. Jistě. Ale když jsem to tak četl a koukal jsem na to a uvažoval nad tím, v době, která nahrubo odpovídá době, kdy jsem před rokem četl Nietzscheho Antikrista, pojal jsem najednou myšlenku. Ono je si to vlastně dosti podobné. Erasmus však psal satiru (tak nějak), kritickou, ale i sebekritickou. Erasmus sice nadnášel a obhajoval jakousi tezi, ovšem nevylučoval se z množiny kritizovaného. To Nietzsche neuměl.

S tím souvisí poslední, spíše marginální poznámka. Já snad v životě nečetl nic, co by se tak strašně moc, strukturou, i obsahem, podobalo o sto let mladšímu Labyrintu světa a ráji srdce. Proslovy a pohledy naší drahé Bláznivosti mi strašně připomínaly Komenského pouť pod vedením Všezvěda a Mámení. Ta podobnost mne až zarazila. I zde však platí, na rozdíl od Komenského dovedl se Erasmus nebrat tak úplně vážně.