O svobodné vůli přehled

Škoda, že do češtiny dosud nebylo přeloženo Erasmovo hlavní dílo, jímž se ve své době proslavil, totiž "Příručka křesťanského vojáka" ("Enchiridion militis Christiani", vydáno 1503).

13.10.2020

„Bůh přece tvořením, opatrováním a řízením věcí denně působí zázraky větší, než kdyby uzdravil malomocného nebo někoho zbavil zlého ducha, a přesto se o tom nemluví jako o ‚zázracích‘, právě proto, že se těchto věcí dostává denně všem rovným dílem.“

Téma svobodné a Boží vůle, tedy spor o to, který z těchto dvou principů je určující v ekonomii spásy, je v křesťanském světě přítomno už od samého počátku. Ze starověkých dějin je nejdůležitější názorový střet svatého Augustina s mnichem Pelagiem (který byl „poctěn“ tím, že se podle něj jmenuje heretické učení, které popírá, že by člověk potřeboval Boží milost k dosažení spásy – pelagianismus) - když bylo Pelagiovo učení odsouzeno jako hereze, vypadalo to, že příběh je u konce, ale dlouhý stín tohoto sporu se projevil o mnoho století později nečekaným způsobem. Augustin totiž ve snaze se vůči Pelagiově nauce vymezit, zaměřil svoji argumentaci příliš daleko k druhému extrému (Erasmus by možná Augustinovi připomněl, že „vymknutou paži je třeba léčit nikoli tím, že ji zkroutíme na opačnou stranu, nýbrž návratem do původní polohy“) - a stal se tak názorovou oporou pro Luthera a jeho teorii determinismu, která naopak zcela popírá podíl lidské svobodné vůle na spáse člověka.

Právě proti Lutherovi determinismu se Erasmus ve svém spisku vymezuje. V pozitivní části svého díla to činí dosti přesvědčivě, na mnoha místech Starého i Nového zákona ukazuje, že jsou lidé k voláni k morálnímu jednání a že jsou za takové jednání odměňováni. Ptá se: jaký by mělo smysl, aby po nás Hospodin chtěl obrácení k dobru, pokud by vše bylo již dopředu ustanoveno v Boží vůli a člověk by to nebyl schopen nějak ovlivnit? Méně uspokojen jsem byl Erasmovými vývody tam, kde rozporoval výroky Písma, které spíš podporovaly Lutherovu pozici – tam jsem měl pocit, že je jeho argumentace trochu násilná a účelová.
Každopádně jsem ocenil Erasmův styl psaní. Jeho konsensuální přístup, konstruktivní tón a ochota připustit jako přípustné i jiné pohledy než vlastní, vyvrcholila v jeho kompromisní názorové východisko: tedy že podíl svobodné vůle na lidském konání nesporně existuje, ale není ani klíčový, ani výrazný; že z Boží milosti vše vychází a bez ní člověk nezmůže nic. Snad doufal, že tento přístup přinese uklidnění situace. Ale byl bohužel ve své touze postoje sbližovat příliš opuštěn, na obou stranách vládla nesmiřitelnost a osobní nenávistí živená polemická vášeň...

Samotné práci Erasmově předcházela výborná studie Davida Sanetrníka, která si ve své poutavosti s hlavní částí knihy vůbec nezadala. Sanetrník zde představuje Erasma jako člověka, který je předurčen k tomu, aby ho mlýnské kameny teologického sporu rozdrtily. Erasmus to tuší, vstupu do konfliktu se vyhýbá a tím se stává terčem nevybíravých útoků z obou stran. Jeho ohleduplnost a uvážlivost není vnímána jako klad, ale projev slabosti. Dobře to ilustruje Luther svojí reakcí, která je s Erasmovým přístupem v naprostém kontrastu: „Já jsem v této knize nevedl rozpravu, nýbrž pevně jsem tvrdil a pevně tvrdím, a úsudek nechci přenechat jiným, nýbrž všem doporučuji, aby zachovali poslušnost.“
Erasmus tak trochu připomíná mýtickou Kassandru: ví, co je třeba dělat, aby se svět vyhnul zásadnímu teologickému rozkolu, ale nemůže už dopředu nevidět, že jeho klidný hlas nikdo nevyslyší – je tak svědkem a následně i aktérem katastrofy, které není schopný zabránit.

„Není nám dáno vidět, co by bývalo bylo. Ale já věřím tomu, že kdyby se byl prosadil Erasmův přístup, pak by byl svět reformace a staletí po ní následujících místem podstatně méně krvavým a mnozí lidé, kteří měli zemřít v mládí násilnou smrtí, by mohli žít a velebit toleranci a onu pokojně revoluční učenost, jíž se Erasmus pokoušel oslovit svůj neklidný svět.“
(Richard Marius, historik)