O svobodné vůli

13.10.2020

„Bůh přece tvořením, opatrováním a řízením věcí denně působí zázraky větší, než kdyby uzdravil malomocného nebo někoho zbavil zlého ducha, a přesto se o tom nemluví jako o ‚zázracích‘, právě proto, že se těchto věcí dostává denně všem rovným dílem.“

Téma svobodné a Boží vůle, tedy spor o to, který z těchto dvou principů je určující v ekonomii spásy, je v křesťanském světě přítomno už od samého počátku. Ze starověkých dějin je nejdůležitější názorový střet svatého Augustina s mnichem Pelagiem (který byl „poctěn“ tím, že se podle něj jmenuje heretické učení, které popírá, že by člověk potřeboval Boží milost k dosažení spásy – pelagianismus) - když bylo Pelagiovo učení odsouzeno jako hereze, vypadalo to, že příběh je u konce, ale dlouhý stín tohoto sporu se projevil o mnoho století později nečekaným způsobem. Augustin totiž ve snaze se vůči Pelagiově nauce vymezit, zaměřil svoji argumentaci příliš daleko k druhému extrému (Erasmus by možná Augustinovi připomněl, že „vymknutou paži je třeba léčit nikoli tím, že ji zkroutíme na opačnou stranu, nýbrž návratem do původní polohy“) - a stal se tak názorovou oporou pro Luthera a jeho teorii determinismu, která naopak zcela popírá podíl lidské svobodné vůle na spáse člověka.

Právě proti Lutherovi determinismu se Erasmus ve svém spisku vymezuje. V pozitivní části svého díla to činí dosti přesvědčivě, na mnoha místech Starého i Nového zákona ukazuje, že jsou lidé k voláni k morálnímu jednání a že jsou za takové jednání odměňováni. Ptá se: jaký by mělo smysl, aby po nás Hospodin chtěl obrácení k dobru, pokud by vše bylo již dopředu ustanoveno v Boží vůli a člověk by to nebyl schopen nějak ovlivnit? Méně uspokojen jsem byl Erasmovými vývody tam, kde rozporoval výroky Písma, které spíš podporovaly Lutherovu pozici – tam jsem měl pocit, že je jeho argumentace trochu násilná a účelová.
Každopádně jsem ocenil Erasmův styl psaní. Jeho konsensuální přístup, konstruktivní tón a ochota připustit jako přípustné i jiné pohledy než vlastní, vyvrcholila v jeho kompromisní názorové východisko: tedy že podíl svobodné vůle na lidském konání nesporně existuje, ale není ani klíčový, ani výrazný; že z Boží milosti vše vychází a bez ní člověk nezmůže nic. Snad doufal, že tento přístup přinese uklidnění situace. Ale byl bohužel ve své touze postoje sbližovat příliš opuštěn, na obou stranách vládla nesmiřitelnost a osobní nenávistí živená polemická vášeň...

Samotné práci Erasmově předcházela výborná studie Davida Sanetrníka, která si ve své poutavosti s hlavní částí knihy vůbec nezadala. Sanetrník zde představuje Erasma jako člověka, který je předurčen k tomu, aby ho mlýnské kameny teologického sporu rozdrtily. Erasmus to tuší, vstupu do konfliktu se vyhýbá a tím se stává terčem nevybíravých útoků z obou stran. Jeho ohleduplnost a uvážlivost není vnímána jako klad, ale projev slabosti. Dobře to ilustruje Luther svojí reakcí, která je s Erasmovým přístupem v naprostém kontrastu: „Já jsem v této knize nevedl rozpravu, nýbrž pevně jsem tvrdil a pevně tvrdím, a úsudek nechci přenechat jiným, nýbrž všem doporučuji, aby zachovali poslušnost.“
Erasmus tak trochu připomíná mýtickou Kassandru: ví, co je třeba dělat, aby se svět vyhnul zásadnímu teologickému rozkolu, ale nemůže už dopředu nevidět, že jeho klidný hlas nikdo nevyslyší – je tak svědkem a následně i aktérem katastrofy, které není schopný zabránit.

„Není nám dáno vidět, co by bývalo bylo. Ale já věřím tomu, že kdyby se byl prosadil Erasmův přístup, pak by byl svět reformace a staletí po ní následujících místem podstatně méně krvavým a mnozí lidé, kteří měli zemřít v mládí násilnou smrtí, by mohli žít a velebit toleranci a onu pokojně revoluční učenost, jíž se Erasmus pokoušel oslovit svůj neklidný svět.“
(Richard Marius, historik)