Čím se liší tato noc přehled

27.05.2020

V téhle sbírce není žádný rozpustilý humor jako v Budžesovi. Žádná osvěžující dětská nevinnost. Není v ní ani poklidná ospalost letních prázdnin, která může pomoct zjemnit ostny lecjaké svízelné životní situace. V téhle sbírce si nejsou lidé požehnáním ani vzájemnou oporou. Umírá se tady často a velmi snadno, jaksi mimochodem. Tím, že ty nejfatálnější situace jsou opakovaně umísťovány mimo děj, je vyvoláván dojen, že násilná smrt je něco, co prostě běžné přichází a čemu se nejde bránit a ani se tomu příliš divit. Jako by příčinou tragických situací nebyla aktivní lidská krutost ve smyslu chtěného zla, spíš lhostejnost a nedostatek soucitu. Bezohlednost k odlišnému člověku jako kombinace společenské normy a absence empatie.
Krátké povídky se sice na první pohled nepokouší dát odpověď na otázku, proč dobří lidé tak často trpí setkáváním s těmi zlými (což bylo zrovna téma, se kterým jsem se v průběhu čtení trochu trápil, a tahle souhra literárního a žitého byla jistě i jedním z důvodů, proč jsem příběhy z knihy prožíval ještě o trochu víc než obvykle), zdánlivě události pouze popisuje. Ale jen zdánlivě. Povídky oslovují víc emoce než racionalitu, to určitě, ale při pozornějším čtení je možné si i odnést něco k přemýšlení – svojí moudrost a znalost lidských povah Irena Dousková prostě nezapře.

Pochmurnou atmosféru beznaděje podporuje i fakt, že děj povídek je dějinně rozprostřen – v čase i prostoru (trochu to připomíná Radůzin projekt Marathón). Naznačuje se tím, že se nic nemění, že člověk je člověku vlkem jaksi ze své podstaty. No, nic veselého.
Snad jen úvodní povídka, Evangelista, se svým vyzněním trochu vymyká. Zdála se mi mnohem optimističtější než zbytek, svoji vyřčenou touhou po dobrých příbězích. Touhou po tom, aby spravedlnost byla v našich životech přítomná, byť třeba jen ve smýšleném příběhu. „Všechno může dopadnout úplně jinak,“ říká mladý Ezechiel a vlastně nás tím povzbuzuje k tomu, abychom zlu nenechali poslední slovo.

„‚Ty se modlíš? Tvoje děti jsou mrtvé a ty se ještě modlíš?‘ A nezněla v tom žádná zloba, jenom nesmírný údiv. Abram však neodpověděl. Bezmocně rozpřáhl ruce. A co mám dělat – ptaly se ty ruce – tak mi řekni, co mám dělat...“