Církev a církve přehled

02.01.2023

„Ať už k tématu církve přistupujeme s chutí nebo nechutí, nic to nemění na tom, že církví (či raději: církvemi) se k nám obrací zjistitelná tvář dějinného křesťanství způsobem zcela unikátním. Skutečnost, že křesťanská víra se realizovala právě v této podobě, není náhodná. Představy o tzv. necírkevním křesťanství, jež kdy tanuly a dnes znovu tanou na mysli i vážným mužům a ženám, jsou iluzorní a mají význam jen jako výraz nespokojenosti s určitou podobou církevnictví. Závazek služby a odpovědnosti vůči blízkému i vzdálenému bližnímu je natolik těsnou součástí křesťanské víry, že si vždy vyžádá nějakou formu ‚náboženské socializace‘.“

Otázku napětí mezi církví a církvemi sice profesor Filipi představu na pozadí církevních dějin, ale není to vyprávění o historii mezicírkevních konfliktů. Na rozdíl od knihy Křesťanstvo, která je objektivní učebnicí, se zde od konkrétních dějinných událostí posouvá k obecnějšímu přemýšlení o potřebě jednoty a plurality v našich církvích.
Jednoduché téma to teda není. Nejde o to, jestli je jednota žádaným cílem, to víme, že ano (je to Ježíšův pokyn, a tedy je to závazné). Ale jak se k ní dopracovat? Na příkladech z církevní minulosti nám pan Filipi ukazuje, že nejpřímější cesta není vždy nejlepší. Jednota totiž nejde vynutit. A není ani jeden biblický vzor správného společenství, ke kterému bychom měli všichni patřit a až se tak stane, nastane ráj na zemi. Vždyť už v první knize Mojžíšově Hospodin při stavě věže zmátl lidem řeč a svědectví Nového zákona ukazuje, že různé uspořádání církevních obcí je mezi Kristovy následovníky od samého počátku křesťanství.
Snahy vynutit jednotu silou selhávaly i v často idealizovaném prvním tisíciletí, kdy příčinou rozdělení byla vůle udržet jednotu skrze uniformitu a centralismus – co mělo být nástrojem jednoty se stávalo nástrojem vymezování a vylučování. Jenže na druhou stranu: každá skupina lidí potřebuje řád a pravidla a není to potřeba pouze sociologická, ale i teologická: jde i o náš závazek víry, o náš vztah k Bohu. A taky o čitelnost poselství, které jako církev přinášíme světu.
Takže co je tedy správně? Striktně vyžadovaná jednota, do jejichž mezí se leckdo nevejde? Nebo široce rozevřená náruč pro všechny lidi dobré vůle, kteří ale v zásadě nebudou mít společný obsah víry? Církev s tím napětím bojovala a zdá se, že pořád bude: nemůže být beztvarou tekutou společností bez pravidel, ale zase je ve stálém pokušení přikládat pravidlům větší význam a tím se uzavírat před bratřími a sestrami, kteří mají ve své víře jiné důrazy.

Pan Filipi naznačuje, že diverzity se bát nemusíme, že neznamená pouze koexistenci, ale může přinášet i vzájemné obohacení. Zejména když si uvědomíme, že ti druzí také nějak participují na pravdě. A že nám prospěje, pokud tento fakt pouze trpně nepřijmeme, ale když připustíme, že pohled druhých na náš společný zájem může pomoct lépe pochopit, oč jde nám samotným.
Proč se nám ale ekumenismus pořád tak nedaří? Předně je to mentálním odstupem, který je mezi učenou řečí teologů a jazykem laické veřejnosti. Složitě vypracovaná kompromisní vyjádření znějí lidem v kostelích jako reality se netýkající akademický luxus. Dokud teologové nebudou umět své závěry „převyprávět“, teologická námaha nepohne církevní praxí.
Ale ani to nebude stačit. Sbližování církví přinese jen změna přístupu k ekumeně. Uvědomění si, že ekumena se neuskuteční, až se všichni přizpůsobí nám, ale až se my sami otevřeme k pohledu jiných, až druhým dovolíme „plést se do našich věcí“. Je to stejné jako v mezilidských vztazích: k opravdově obohacující blízkosti dojde až tehdy, když se sami učiníme zranitelnými.

Mezi jiným mě zaujalo pojetí Oscara Cullmanna a jeho přesvědčení, že různé církve přijaly různá specifická charismata (zjednodušeně: katolíci smysl pro univerzalitu, protestanti smysl pro čtení Písma, pravoslavní smysl pro liturgii atp.) a že církev v singuláru je tvořena pomyslným součtem plurality církví. U té teze je dost otazníků, jasně, přijmout to není snadné. Protože to znamená připustit, že moje vlastní církev nemá plnost charismat, že k naší vlastní plnosti potřebujeme druhé (to katolíci myslím vylučovali přímo výslovně). Přesto mě tenhle přístup „souhlasíme, že se lišíme“ oslovuje, protože to znamená nechat se obohacovat, a přitom naším vzdálenějším bližním dovolit zůstat jinými.

„Každá církev o sobě věří, že v ní žije pravá Kristova církev a že jí bylo svěřeno vše, čeho je třeba ke spáse; kdyby toto sebevědomí neměla, musela by se zrušit. A však jsem přesvědčen: čím určitěji to o sobě věří, tím méně důvodů má se domnívat, že pravá církev žije toliko v ní, a nikde jinde. Řečeno obráceně: Čím větší je osobivost jednotlivého církevního útvaru, čím větší jeho uzavřenost a výlučnost, tím větší škodu trpí jeho vlastní ‚eklezialita‘, tím méně je skutečnou církví. Církev, která se trvale, zásadně a nesmiřitelně od druhých Božích církví izoluje, která žije v samolibé uzavřenosti, bez touhy po dotyku a společenství s ostatními, není jen špatná církev; její nárok být církví, dokonce pravou církví, je v jádře zpochybněn.“