Citlivka přehled

25.04.2023

Ekniha zdarma, velmi zajímavá báseň. Citlivka stydlivá je opravdu zvláštní rostlina regující na každý dotek svěšením listů, případně i stonků. Báseň zřejmě zobrazuje životní cyklus, začínající růstem a radostí a končící zmarem a smrtí. Shelley ještě do básně zakomponoval mateřskou postavu zahradnice, po jejíž smrti přijde celá zahrada ku zmaru.
Dlužno ovšem dodat, že báseň má celou řadu různých výkladů. Podle jednoho z nich symbolizuje závěrečná invaze plevelu spláchnutí elity (citlivky - mimózy) podřadnou masou.

12.04.2021

Mám s dlouhými básněmi problém... není to nijak osobní, ale zkrátka mám problém udržet tak dlouho pozornost (osvědčenou strategií je předčítat nahlas, ale... to se mi vždycky nechce...). Takže Shelleyho báseň už ke mně přistupovala s jistým handicapem. Myšlenka, která po první stránce převažovala byla; tohle napsal stejný autor jako "Love's Philosophy"? A tahle myšlenka u mě podstatnou část četby přetrvávala, i když jsem se ji snažila odstrkovat, jako nepodstatnou.

"I růže jak nymfy, když v lázeň jdou
A obnaží hruď svou plamennou
A odhalují, závoj po závoji,
Laskání vzduchu nahou duši svoji;"

V podstatě až po přečtení přišla myšlenka zajímavější. Především zásluhou popisku v knihovně: "...byla napsána roku 1820 krátce po smrti autorova dítěte." Smrti... 1820.... (!!!) To je obraz toho, jak se mi rozsvítilo. Proč? No, protože Frankenstein vyšel v roce 1818. Asi nelze úplně tvrdit, že obě díla inspirovaly úplně stejné události, protože Shelleyovi mezi roky 1815 a 1819 ztratili tři děti (a osobně se domnívám, že zatímco Frankensteina inspirovala smrt jejich první dcery Clary, Citlivku... spíše ovlivnila smrt druhé Clary a "Willmouse".). Přesto... tyto dva texty reagují na to stejné trauma a... společně vytvářejí nečekaný obraz a kontrast. Není snadné to vyjádřit slovy. Kde je Frankenstein plný syrové bolesti, tam je Citlivka nesmělá, plná opatrně vyumělkovaných emocí. Tím nechci říct, že Shelleyho bolest není upřímná, chci jen říct, že ani ve své vlastní básni si netroufne svému smutku dát volnost a být zcela upřímný. (Což není překvapivé, muži jsou naší kulturou učeni a nuceni neprojevovat smutek.)
Osobně se domnívám, že Shelley má lepší básně než je tato a nepřečetla jsem jich ještě dost, abych mohla vyslovit nějaký vypovídající závěr, ale... zdá se mi smutné, že jeho manželka je v hodinách literatury stále jen jakousi poznámkou pod čarou, když ho v mnohém překonává...

P.S. Tohle není básnická sbírka, jen báseň rozdělená do čtyř částí. Pokud tedy to starší vydání není obsáhlejší... (To jen kvůli komentářům pode mnou...)
P.P.S. Taky mi to přišlo hodně dantovské...