Daktari přehled

22.01.2025

Vzpomínky keňsko-britské veterinářky na Afriku. Susanne Hartová píše o prvních pokusech s imobilizací (která byla jako veterinární a ochranářská metoda ještě v plenkách), o tehdejších bouřlivých diskusích, zda je přípustný odstřel slonů v národních parcích, nebo o natáčení dětských filmů pro keňskou televizi. Při všech svých (až nadlidsky) různorodých aktivitách se řídí heslem „zvířata především“.

Hodně prostoru věnuje vlastní odborné spolupráci s manželem a zároveň uznávaným fyziologem Toni Hartem, a hlavně plejádě zvířecích individualit i osobností ochranářského hnutí v Africe (George a Joy Adamsonovi, Ian Douglas-Hamilton, George Schaller a další). Poněkud smutný mi přišel Susannin bezmezný, i když humorem odlehčený obdiv k manželovi. Zdá se, že Toni přes oblak „chlapáctví“ nikdy nezaregistroval odborné kvality svojí choti, nebo alespoň, krucinál, její svéprávnost.

Na to, že autorka psala scénáře pro rozhlas, a nebyla tudíž literární amatér, je text strašně neumělý a vyprávění dezorganizované. Nepomáhá ani nečeský, strojově znějící slovosled překladu. Kromě toho mám podezření, že česká verze oproti originálu prošla drastickým zkrácením.
Bylo ale skvělé přečíst si o událostech, které jsem znala z jiných knih, očima dalších účastníků (třeba dramatické připevňování vysílaček na „Hamiltonovy“ slony v Maňaře; nebo večeře u ministra turismu Richarda Leakeyho, který ji v pamětech komentoval slovy „Hartovi jsou sice vegetariáni, ale i tak je s nimi legrace“). Navíc nelze popřít, že oba manželé byli mezi ochránci africké přírody veličiny neopominutelné, všudypřítomné a zářící. Hodí se tudíž přečíst. :)

„Jednu věc jsem nedovedla pochopit, že lidé, kteří milují zvířata a zasvětí jim život, mohou jíst maso, když by jim jiný druh potravy musel stačit.“ (s. 84)

27.06.2019

Krásná dětská kniha ze života veterinářů v Africe.