Dálkový výslech přehled

18.09.2024

davam 6 hvězd. byla to jízda a poněkud krátká knížka v sobe obsahovala tolik, prisla ke mne s plnou náručí úžasných myšlenek a názoru, ze jsem se u cteni vzdycky zapomněla, jak jsem se snažila vse pochytat. Václava Havla silene obdivuju a znovu me stve, ze jsem nemohla okusit atmosféru osmdesátých let (cca od vzniku charty po listopad 89). no nic, dekuju, a tesim se, až se k téhle knížce opět vratim!

02.06.2024

Podle mne je to zásadní kniha, která přesahuje ostatní rozhovorové knihy hned v několika parametrech.
První je samozřejmě samotný tázaný, Václav Havel. Je to rozhovor s člověkem, který v tu chvíli platí za morální autoritu v neoficiální kultuře, má jasné postoje. Člověk, který má svým pronikavým myšlením podepřené názory, zároveň je neprosazuje, je až ostýchavý, nicméně sám naplňuje hlavní rámec svého promýšlení světa - že to, co říká, i žije. To, co jinde definuje jako "život v pravdě", je něco, co zůstane jako klíčové poselství i v další etapě jeho života, po této knize, a pro někoho, kterému se nelíbilo jeho pozdější prezidentování, právě tento "život v pravdě" v době normalizace musí nutně (ať chce nebo ne) tvořit pilíř Havlova morálního odkazu. Autor i tázaný dobře vědí, že mluví mimo oficiální rámce, že takový rozhovor tady nikdy veřejně nevyjde, jsou oba tedy velmi otevření, pojmenovávají věci tak, jak si je myslí. Je to rozmluva bez jakýchkoliv frází - i když nemusí člověk se vším souhlasit.
Druhou rovinou je tázající, teda Karel Hvíždala, který rozdělil text do pěti oddílů, a jde více méně chronologicky v čase. Ale nenechává Havla jen vyprávět a vzpomínat, někde přitlačí, někde pronikne detailnějším dotazem víc do hloubky. A někdy, a to si právě myslím je unikum tohoto rozhovoru dané tím, že Hvížďala ví, jak komplexně inteligentní osobu má před sebou - se naopak zeptá nesmírně povšechně. Chce po Havlovi například charakterizovat roli malých divadel, celou situaci normalizace, princip absurdního divadla, definici jeho vlastní divadelní poetiky a takové podobně neuchopitelné jevy. A Havel vystřihne charakteristiky, plné kontextů a zcela přesných formulací, že je lze vzít a dát rovnou do slovníku. Havlova schopnost formulovat je obdivuhodná, neboť přestože pochybovačně chodí okolo, mluví úplně přesně a jasně. Takže Hvížďala se ptá také jasně, posouvá rozhovor tak elegantně a jemně, až je člověku pak líto, že to končí.
Kdyby někdo chtěl proniknout do kulturně-politické situace Československa 20. století a zvláště normalizace, může nalézt strhující autenticitu v deníkových záznamech (Juráček, Zábrana, Vaculík, Mertl...), v esejích (např. Šimečka), autobiografických románech (Kohout) a nebo v tomto pronikavě jiskřivém rozhovoru. Havel se tu jeví jako mnohovrstevnatá osobnost, která umí nahlížet věci z různých stránek, umí je zřetelně pojmenovat a mne u toho několikrát poskočilo srdce radostí, jak přesně a krásným jazykem lze věci vyjádřit. Obdivoval jsem i to, jak Havel dokázal vidět sám sebe v kontextu české kultury, divadla i jednotlivých politických událostí, v nichž hrál nějakou roli nebo jichž se zúčastnil. Ku podivu to nebylo fanfarónské vychloubání, ale pokus o co nejvěcnější vzpomínku s kontexty.

Nesmírně mě tato kniha rozradostnila a měl jsem zažíval jsem u při její upřímnosti nelíčené štěstí. To je Havel člověk, občan, dramatik, a politický ne-politik, který má svoji největší sílu v oné opravdovosti. Jak tu píše někdo v komentářích, není to rozhovor s vítězem, což je přesné a je to jedna z důležitých dimenzí tohoto rozhovoru. Ale pozor - myslím, že má úplně jinou sílu pro toho, kdo si ji přečetl tehdy (1986 a 1989 v exilových Rozmluvách), po roce 1990, kdy byl Havel prezidentem, a nyní, kdy už mezi námi není a napsal do historie ještě jednu podstatnou kapitolu. V této situaci jsem se ocitl já, který jsem se zastyděl a zjistil, že jsem tuto knihu tehdy nečetl (!), a snažil jsem se "dohnat" rest. A vlastně jsem za to rád, že jsem si to přečetl až teď, kdy je Havlova éra uzavřenou kapitolou, a kdy jsem viděl i skvělý dokument Tady Havel, slyšíte mě? (2024). Je mi strašně smutno a teskno, protože naléhavě na mě doráží fakt, jak nám takováhle osobnost chybí. Není tu nikdo, kdo by měl vizi (ne populistickou), skutečně vizi jak žít, jak pracovat s hodnotami a na sobě, kdo by dával naději a ponoukal nás k tomu, že každý má svůj díl odpovědnosti. To dělal naposledy Masaryk. Pak Havel. Takže musíme dalších 50 let počkat, než se zase objeví takhle komplexní osobnost. Všechno ostatní je politický marketing a nebo práce s charismatem, někdy opravdovější, někdy méně, někdy vyloženě lež, ale u Havla je to všechno jakoby podloženo autenticitou jeho života. (Který jistě nebyl bez chyb, prohřešků, hříchů atd., k čemuž se i přiznává.) Rozhodně ho nekriticky neadoruji, ale po přečtení tohoto rozhovoru vidím, že chybí pevný bod, kterého by se společnost mohla chytnout. Všechno ostatní jsou jen křiky na tekutých píscích. Václav Havel tu prostě chybí. Díky za tuto knihu!