Dám ti aj slnko přehled

19.08.2024

Začalo to nadějně. Umělecké prostředí mě okamžitě okouzlilo a vtáhlo do děje. Bohužel postupně mě toto okouzlení opouštělo a já se do čtení musela nutit víc a víc.

Jedním z důvodů byla délka kapitol. Střídají se zde dva pohledy, Jude vypráví přítomnost a Noah minulost. Tohle by mi nevadilo, kdyby jednotlivé kapitoly nebyly tak brutálně dlouhé. Než jsem dočetla Noahovu část, zapomněla jsem, jak skončila ta Judyina a na co se vlastně navazuje.

Co mi vadilo ještě více a co mě odrazovalo od čtení, byl Noah. Ze začátku jsem pro jeho chování měla pochopení, ale postupně jsem s ním ztrácela trpělivost. Až na posledních 30 stran v knize, kde se konečně vzpamatoval, byl nesnesitelně toxický. Všechny nesnáší, vlastnímu otci a sestře přeje smrt, dělá naschvály apod. S nikým nemá soucit, jediný, na koho myslí, je on sám. A jeho chování je ospravedlňováno tím, že je smutný. Jo, protože, když jste smutní, tak se k lidem kolem sebe přece můžete chovat jak...
V závěru se sice jeho jednání změní a jde vidět, že za ty dva roky prošel nějakou změnou. Avšak bohužel ta změna jde vidět jen na posledních třiceti stranách.

Moc mi neseděl věk dvojčat. Na to všechno prostě byli příliš mladí. Autorka jim mohla dva roky přidat, aby to působilo realističtěji.
Naše dvojčata ve třinácti experimentují a poznávají svou sexualitu. Já nevím jak vy, ale já ve třinácti experimentovala max tak v kuchyni s jídlem, přičemž moje pokusy se málokdy daly pozřít. A sex pro mě bylo sprosté slovo.

Z přečtení knihy si odnáším dávku inspirace. Mám chuť jít malovat nebo se podívat do muzea. To se musí nechat. Přesto se přiznám, že jsem z knihy trochu zklamaná. Čekala jsem víc.