Den opričníka přehled
Vladimir Georgijevič Sorokin
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/516893/bmid_den-opricnika-srF-516893.jpg
4
315
315
Kniha ihned po svém vydání vyvolala řadu diskusí a rychle dobyla žebříčky bestsellerů. Během čtyř let již byla vydána v jedenácti evropských zemích. Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car. Země je obehnána Velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 miliónů Číňanů a čínština se stává módním jazykem… Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román nabízí grandiosní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Noví orpičnici se tu projíždějí v červených mercedesech, vyzdobených psí hlavou na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného hrozí každému, kdo se protiví carově moci, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy. Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
День опричника (Děň opričnika), 2006
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Den opričníka. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (70)
Hodně mi to připomínalo Mechanický pomeranč, v několika aspektech. Jednak vymknutostí z jazykových pravidel. Pak také specifickým pohledem na násilí, tou adorací krutosti, kterou hrdinové zvráceným způsobem chtějí pozvedat na jakousi formu umění, ve které jsou schopni rozpoznat krásu jen oni, vyvolení a výjimeční. (Ono to spolu možná souvisí: touha nenechat se vázat etickými standardy pohrdané a přehlížené většiny a touha se vymezit vůči týmž také originálním způsobem použití jazyka. Nebo je to blbost?). Společným prvkem je také zvláštní vztah vypravěče ke svým kumpánům – na jednu stranu okázale prezentovaná pospolitost (zde prezentována trochu příliš explicitně popisem homosexuálních orgií - které ale opravdu spíš vypadaly jako rituál jednoty než jako zdroj rozkoše, ne?), která je ale falešná, permanentně nestálá, s neustálou připravenosti zařídit se pro sebe nejvýhodněji.
Nejsilnějším dojmem z celé knihy byla ta naznačovaná dvojakost moci, která je vlastně velmi vratká. Opričniků se každý bojí, prokazuje jim úctu, jasně, mají nebývalé výhody a benefity plynoucí z jejich elitního postavení. Ale zároveň je tady pořád to vědomí, že to vše může rázem skončit. Z toho vyplývá stálá podezíravost, stálé promýšlení všech náznaků podivného chování u ještě vyšší vrchnosti. Jako by opřičnici nějak věděli, že režim, který bez lítosti (a bez varování, s logikou ruské rulety) rozdrtí každého, nakonec rozdrtí i je – veškerá privilegia se rozplynou jako dým a že celé to nevázané užívání se je jen pomyslným tancem na Titaniku.
K většímu literárnímu požitku mi bránil ten zbytečně divoký styl (ten se mi moc nelíbil ani v divadelní adaptaci, a to mám jinak živelnost Karla Dobrého v oblibě) a jistá plochost děje, kde se vlastně jen vršily sobě podobné události se sobě podobným vyzněním.
Souhlasím s předchozími komentáři, že jazyk je hrozný. Neumím si představit, že bych knihu opravdu četla, i audio poslech byl náročný. Ale když jsem si na to zvykla, fascinoval mě ten fanatický zápal. Za chvíli jsem se v dystopické společnosti vyznala. I na ten inverzní slovosled se dalo zvyknout. Co se mi opravdu příčilo bylo násilí, a to jak zjevně si jej protagonista užíval. To potěšení a až gurmánství pokud šlo o znásilňováni mi přišlo fakt odporné. Popis jeho přirození zrovna tak. Ve spojení s vírou a modlením je to pak tak absurdní...
Nevím, jestli je směšné nebo smutné, že si někdy někdo přestavoval budoucnost v Rusku zrovna takto. Kyje, kynžály a archaické větné členění... Právě tyto prvky měli zdůraznit opoždněnost nejen praktik opričniků, ale i zaostalost vůči jiným pokrokovějším, demokratickým zemím. Žhářství je neprominutelný čin, ale znásilňování je ve jménu Velkého Ruska, takže vlastně pohoda.
Začátek gradoval více, jinak se kniha táhla jen v duchu popisu. Po nějaké době mi začala vadit ta jejich neustálá provolávání, divné slogany a rituály. Už si to asi nikdy nepřečtu.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Den opričníka v seznamech
| v Právě čtených | 6x |
| v Přečtených | 423x |
| ve Čtenářské výzvě | 17x |
| v Doporučených | 23x |
| v Knihotéce | 98x |
| v Chystám se číst | 136x |
| v Chci si koupit | 41x |
| v dalších seznamech | 5x |
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie ruská literatura rozhlasové zpracování totalitní režimy tajná policieAutorovy další knížky
| 2009 |  Den opričníka |
| 2011 |  Vánice |
| 2014 | Telurie |
| 2010 | Třicátá Marinina láska |
| 2003 | Fronta |
Hrdina nepochybuje. Ať už znásilňuje, zabíjí, fetuje, či dělá jiné blahovolné činnosti, které mu služba přináší, dělá to s vědomím všeobjímající správnosti. Pro Rusko a pro cara.
Archaický jazyk, na který jsou tu stížnosti, mi připadal asi nejhodnotnějším nápadem celé knihy. Dojem z návratu Ruska do doby Ivana Hrozného byl díky tomu hned živější.
Jen překlad básní a písní, kterých je tam bůhvíproč bohužel požehnaně, je extrémně mizerný. Ale pokud to není překladem, ale jsou takové i v originále, tak to potěš.
Jen určit, co je pointou příběhu zůstává viditelne na čtenáři. Sebedestruktivní chování opričniků zahrnující drogy, alkohol, minimum spánku na straně jedné a iniciační rituály společného sexu a společného sebe trýznění, které neustále připomínají nemožnost jiné volby, na straně druhé, by asi zasloužilo podrobnější literární rozbor. Nejsem však s to říct, co tím autor vlastně mínil.