Děvče ze Zlatého rohu přehled
Kurban Said
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487331/bmid_devce-ze-zlateho-rohu-jZc-487331.jpg
5
1
1
Kurban Said je pseudonym baronky Elfriede Leopoldine Ehrenfelsové, která knihu vydala pod tímto pseudonymem. Skutečným autorem byl pravděpodobně Lev Abramovič Nussimbaum (pseudonym Essad Bey), německy píšící spisovatel rusko–židovského původu, který v roce 1926 konvertoval k islámu. Román samotný je obrazem rozdílného vnímání a řazení životních hodnot a společenských pravidel „východní“ a „západní“ kultury. Na příběhu hlavní hrdinky Aziadé je tento rozpor zřetelně viditelný. Sama Aziadé je porovnává a je nucena ve svém životě řešit. Aziadé „stambulská princezna“, dcera bývalého ministra Osmanské říše Achmeda-paši, po zrušení sultanátu a rozpadu Osmanské říše odchází s otcem z Istanbulu do Berlína. Jejím manželem měl být osmanský princ Abd-ul-Kerim. Ale v Berlíně se seznámí s lékařem Hassou a stane se jeho ženou, z jejího pohledu a z pohledu jejího otce ženou nevěřícího. Aziadé, studentka, žije ve světě, kterému nerozumí a z hlediska své výchovy často nechápe postoje a chování svého manžela, jeho přátel a celé společnosti. Z toho vznikají rozpory a nedorozumění. Vzhledem k tomu, že autorem románu je pravděpodobně muž, je celý příběh dobře podaným pohledem ženy, muslimky, na tzv civilizovanou společnost, s četnými, v souvislosti s dějem, vloženými odkazy na historii a osobnosti Osmanské říše..... celý text
Literatura světová Erotika
Vydáno: 1942 , Světový literární klub , Nakladatelské družstvo Máje (Máj)Originální název:
Das Mädchen vom Goldenen Horn
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Děvče ze Zlatého rohu. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Děvče ze Zlatého rohu v seznamech
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Knihotéce | 1x |
| v Chystám se číst | 1x |
(SPOILER) Začátek románu, kdy hlavní postava, Aziadé, je jako studentka na semináři srovnávacího tureckého jazykozpytu, nesliboval velkou zábavu, spíš naopak.
-----------
...zvonilo. Bang si zapálil dýmku na znamení, že je seminář ukončen. Pohladil něžně kostnatými prsty zažloutlé archy uigurské neboli staroturecké gramatiky a řekl suše: “Příště si promluvíme o struktuře negativního verba; vyhledáme si je v manichejských hymnech, které opěvují slunce a světlo.“ V jeho slovech zněl slib i hrozba zároveň. Filologie pro něho neměla smyslu od smrti velkého Thomsena v Kodani. Mladí nerozuměli ničemu a vysvětlovali všechno ustrnulým instrumentálem.
-----------
Nakonec jsem byl rád, že jsem se nedal odradit úvodní kapitolou, protože se mi začal líbit kultivovaný styl vyprávění.
-----------
- V čítárně páchlo prachem z knih, folianty a moudrostí...Aziadé otevřela knihu. Sklonila hlavu a svraštila čelo, jemně klenuté. Dech divošských slov se dotýkal jejích uší a její zastřený zrak viděl za černými uigurskými hieroglyfy turánské stepní jezdce, noční tábory nomádů a bledou šeď anatolských pahorků.
----------------
Líbilo se mi takové spojování činností, událostí, s představami Aziadé – její fantazií, ale i s osmanskými dějinami nebo osobnostmi. Líbily se mi popisy míst – často krátkými někdy až úsečnými větami, přesto vykreslující plastický obraz krajiny či prostředí.
Aziadé je dcera bývalého ministra Osmanské říše Achnmeda-paši. Jejím manželem měl být osmanský princ Abd-ul-Kerim. Po zrušení sultanátu a rozpadu říše ale Aziadé odešla s otcem z Istanbulu do Berlína, kde se seznámí s lékařem Hassou a posléze se stane jeho ženou. Z jejího pohledu a z pohledu jejího otce ženou nevěřícího. A na svatební cestu jedou do Sarajeva, odkud pochází Hassův rod.
--------
„Dej si pozor,“ pravila, jedeme do zbožného mohamedánského města, kde mne budou ctít a tebou pohrdat, neboť já vedu bohulibý život, ale ty jsi odpadlík, což je horší než nevěřící. Ale neboj se. Budu tě chránit, protože jsi můj muž a protože jsem odpovědna za tvé blaho.“
„Dobrá,“ řekl Hassa a měl trochu strach z robustních sarajevských bratranců, kteří se jmenují Hassanovičové a jistě jím budou pohrdati.
-----------
Sňatkem s Hassou začíná její vnitřní svár mezi „východní“ a „západní“ kulturou, který se dramatizuje, když se náhle objeví princ Abd-ul-Kerim.
-------------
...Aziadé si zapálila cigaretu. Plamínek osvětlil jí obličej, kouřila v chůzi a všechno v ní se bálo prince, který se nenadále objevil a po ní volal. Cigareta doutnala. Viděla, jak je popel delší a delší a myslela na žhoucí žár veliké pouště, z níž předkové přišli a zdolali svět. Všechna velikost říše byla nyní ztělesněna v tom muži, jenž měl malátné ruce a volal po ní. Musila za ním jít, musila se v prázdném domě Osmanově státi služebnicí pokornou a oddanou, jak to Bůh uložil ženám za povinnost....
...Aziadé svraštila čelo. Od Hassova světa ji dělila propast a nebylo mostu, který by ji překlenul. Hassa ničím nepřipomínal předky, kteří žili v Sarajevu a střežili své ženy. Splynul s tímto světem, v němž se zrodil a k němuž chtěl náležeti. Nebylo to Hassovou vinou, byl-li takový jako všichni lidé kolem něho, a bylo by nespravedlivé trestati jej za to... Hassa byl nevěřící, odpadlík, bezmocný ve světě citů. Měl silné ruce a obratné prsty a byl spokojen v úzkém světě své lásky...
Vřelý cit ji pronikl. Nebylo možné pomyslit, že by v jejím životě neměl už být Hassa. Hassa byl její muž, milovala ho, bez přinucení se zaň provdala, bez přinucení se mu oddala. A nyní seděla na lavičce v parku a myslila na cizího muže, zatím co její vlastní ležel v posteli a toužil po ní. Chtěla jíti za princem, jak jí kázala povinnost, ale Hassův stín by šel s ní, pronásledoval by ji. Všude by se zjevoval jeho stín, viděla by jeho oči, čtla by němou výčitku v jeho rysech, slyšela by kletbu, kterou by jí dal na cestu. Aziadé sevřela ruce. Není východiska ze slepé uličky nenadálé strasti...Povinnost a hanba, čest a rozkoš byly znenadání spleteny do zamotaného uzlu a Aziadé už nevěděla, táhne-li ji povinnost k princi nebo zdržuje-li ji láska k Hassovi.
-----------
Závěrečnou kapitolou knihy je dopis Aziadé otci, který je vyznáním definitivního příklonu k „východní“ kultuře. Vyznáním emotivním až dětsky upřímným, takže navozuje otázku, je-li to autorská fikce nebo životní postoj. Vzhledem k tomu, že Kurban Said je pseudonym baronky Elfriede Leopoldine Ehrenfelsové, která knihu vydala pod tímto pseudonymem a skutečným autorem byl pravděpodobně Lev Abramovič Nussimbaum (pseudonym Essad Bey), německy píšící spisovatel rusko–židovského původu, který konvertoval k islámu, je docela možná varianta dvě – životní postoj.
Poznámka: Pod pseudonymem Kurban Said zveřejnila Ehrenfelsová jak román Ali a Nino tak i román Děvče ze Zlatého rohu.
Badatelé se spíše přiklánějí k názoru, že Elfriede Ehrenfelsová si sice zaregistrovala pseudonym Kurban Said, ale nebyla autorkou děl pod tímto jménem zveřejněných; tantiémy za vydané romány údajně přeposílala Lvu Nussimbaumovi, který se skrýval v italském exilu. Její vlastní podíl na díle se považuje za neprokázaný.