Populární knihy
Nové komentáře u knih Kurban Said
Alí a Nino: Příběh lásky
„Kniha vyšla poprvé v roce 1937, a přijde mi úplně neuvěřitelné, jak je čtivá a zajímavá i teď. Trochu jsem se bála, že to bude nějaká arabská love story, ale byl to nádherný příběh o vztahu dvou lidí z odlišných kultur, který nám dal nahlédnout do zvyků, mentality a názorů muslimského světa velmi nenásilnou formou.“... celý text
— Yaney
Děvče ze Zlatého rohu
„Začátek románu, kdy hlavní postava, Aziadé, je jako studentka na semináři srovnávacího tureckého jazykozpytu, nesliboval velkou zábavu, spíš naopak.
-----------
...zvonilo. Bang si zapálil dýmku na znamení, že je seminář ukončen. Pohladil něžně kostnatými prsty zažloutlé archy uigurské neboli staroturecké gramatiky a řekl suše: “Příště si promluvíme o struktuře negativního verba; vyhledáme si je v manichejských hymnech, které opěvují slunce a světlo.“ V jeho slovech zněl slib i hrozba zároveň. Filologie pro něho neměla smyslu od smrti velkého Thomsena v Kodani. Mladí nerozuměli ničemu a vysvětlovali všechno ustrnulým instrumentálem.
-----------
Nakonec jsem byl rád, že jsem se nedal odradit úvodní kapitolou, protože se mi začal líbit kultivovaný styl vyprávění.
-----------
- V čítárně páchlo prachem z knih, folianty a moudrostí...Aziadé otevřela knihu. Sklonila hlavu a svraštila čelo, jemně klenuté. Dech divošských slov se dotýkal jejích uší a její zastřený zrak viděl za černými uigurskými hieroglyfy turánské stepní jezdce, noční tábory nomádů a bledou šeď anatolských pahorků.
----------------
Líbilo se mi takové spojování činností, událostí, s představami Aziadé – její fantazií, ale i s osmanskými dějinami nebo osobnostmi. Líbily se mi popisy míst – často krátkými někdy až úsečnými větami, přesto vykreslující plastický obraz krajiny či prostředí.
Aziadé je dcera bývalého ministra Osmanské říše Achnmeda-paši. Jejím manželem měl být osmanský princ Abd-ul-Kerim. Po zrušení sultanátu a rozpadu říše ale Aziadé odešla s otcem z Istanbulu do Berlína, kde se seznámí s lékařem Hassou a posléze se stane jeho ženou. Z jejího pohledu a z pohledu jejího otce ženou nevěřícího. A na svatební cestu jedou do Sarajeva, odkud pochází Hassův rod.
--------
„Dej si pozor,“ pravila, jedeme do zbožného mohamedánského města, kde mne budou ctít a tebou pohrdat, neboť já vedu bohulibý život, ale ty jsi odpadlík, což je horší než nevěřící. Ale neboj se. Budu tě chránit, protože jsi můj muž a protože jsem odpovědna za tvé blaho.“
„Dobrá,“ řekl Hassa a měl trochu strach z robustních sarajevských bratranců, kteří se jmenují Hassanovičové a jistě jím budou pohrdati.
-----------
Sňatkem s Hassou začíná její vnitřní svár mezi „východní“ a „západní“ kulturou, který se dramatizuje, když se náhle objeví princ Abd-ul-Kerim.
-------------
...Aziadé si zapálila cigaretu. Plamínek osvětlil jí obličej, kouřila v chůzi a všechno v ní se bálo prince, který se nenadále objevil a po ní volal. Cigareta doutnala. Viděla, jak je popel delší a delší a myslela na žhoucí žár veliké pouště, z níž předkové přišli a zdolali svět. Všechna velikost říše byla nyní ztělesněna v tom muži, jenž měl malátné ruce a volal po ní. Musila za ním jít, musila se v prázdném domě Osmanově státi služebnicí pokornou a oddanou, jak to Bůh uložil ženám za povinnost....
...Aziadé svraštila čelo. Od Hassova světa ji dělila propast a nebylo mostu, který by ji překlenul. Hassa ničím nepřipomínal předky, kteří žili v Sarajevu a střežili své ženy. Splynul s tímto světem, v němž se zrodil a k němuž chtěl náležeti. Nebylo to Hassovou vinou, byl-li takový jako všichni lidé kolem něho, a bylo by nespravedlivé trestati jej za to... Hassa byl nevěřící, odpadlík, bezmocný ve světě citů. Měl silné ruce a obratné prsty a byl spokojen v úzkém světě své lásky...
Vřelý cit ji pronikl. Nebylo možné pomyslit, že by v jejím životě neměl už být Hassa. Hassa byl její muž, milovala ho, bez přinucení se zaň provdala, bez přinucení se mu oddala. A nyní seděla na lavičce v parku a myslila na cizího muže, zatím co její vlastní ležel v posteli a toužil po ní. Chtěla jíti za princem, jak jí kázala povinnost, ale Hassův stín by šel s ní, pronásledoval by ji. Všude by se zjevoval jeho stín, viděla by jeho oči, čtla by němou výčitku v jeho rysech, slyšela by kletbu, kterou by jí dal na cestu. Aziadé sevřela ruce. Není východiska ze slepé uličky nenadálé strasti...Povinnost a hanba, čest a rozkoš byly znenadání spleteny do zamotaného uzlu a Aziadé už nevěděla, táhne-li ji povinnost k princi nebo zdržuje-li ji láska k Hassovi.
-----------
Závěrečnou kapitolou knihy je dopis Aziadé otci, který je vyznáním definitivního příklonu k „východní“ kultuře. Vyznáním emotivním až dětsky upřímným, takže navozuje otázku, je-li to autorská fikce nebo životní postoj. Vzhledem k tomu, že Kurban Said je pseudonym baronky Elfriede Leopoldine Ehrenfelsové, která knihu vydala pod tímto pseudonymem a skutečným autorem byl pravděpodobně Lev Abramovič Nussimbaum (pseudonym Essad Bey), německy píšící spisovatel rusko–židovského původu, který konvertoval k islámu, je docela možná varianta dvě – životní postoj.
Poznámka: Pod pseudonymem Kurban Said zveřejnila Ehrenfelsová jak román Ali a Nino tak i román Děvče ze Zlatého rohu.
Badatelé se spíše přiklánějí k názoru, že Elfriede Ehrenfelsová si sice zaregistrovala pseudonym Kurban Said, ale nebyla autorkou děl pod tímto jménem zveřejněných; tantiémy za vydané romány údajně přeposílala Lvu Nussimbaumovi, který se skrýval v italském exilu. Její vlastní podíl na díle se považuje za neprokázaný.“... celý text
— Mahuleno
Alí a Nino: Příběh lásky
„Další z nejkrásnějších románů, co jsem četl. Neopakovatelná atmosféra. Pojednává o střetu Východu a Západu a sám je rozpolcený mezi tyto dvě polohy. Neuvěřitelně jemný a lehký a zároveň krutý a drsný text. Pro milovníky Kavkazu povinná četba. Těžištěm událostí je kosmopolitní Baku, ale různé části románu se odehrávají také v Gruzii, Náhorním Karabachu, Gandže, Dagestánu a Teheránu. Autor dokáže výstižnou zkratkou přesně popsat atmosféru jednotlivých míst a situací. Úspornost románu s sebou nese velmi omezené psychologické prokreslení vztahu Alí a Nino, takže jejich vztah je spíš symbolem vnějších událostí.“... celý text
— jozik_v_tumane
Alí a Nino: Příběh lásky
„Alí a Nino je v Ázerbájdžánu pojem. A já nemohla uvěřit, jak čtivý a neuvěřitelně poutavý může být román starý téměř sto let (dobře, trošku jsem přidala v zájmu atraktivity). Alí a Nino je románem o lásce. Epizody a peripetie ústředního páru by vydaly na několik samostatných knih, kromě toho je to také román a o soužití křesťanské a islámské kultury a jejich celkového světonázoru, přičemž zejména tato linka pro mě byla velice zajímavá. Asi jsem ještě nečetla knihu, která by mi pomohla lépe poznat a pochopit "východní" myšlení. V něčem mi román připomněl díla Salmana Rushdieho, ačkoliv se nejedná o magický realismus, ale spíše náznaky jisté východní snivosti. Přečtěte si to.“... celý text
— Šárka_D
Alí a Nino: Příběh lásky
„Příběh lásky dvou lidí ze dvou odlišných světů, o tom, jak je člověk díky lásce schopen překonat tradice a náboženství svého světa a svá přesvědčení pro toho druhého. V pozadí příběhu Alího a Nino se velmi důvěrně popisuje kultura v Orientu a bouřlivé okolnosti vzniku Ázerbájdžánské republiky v průběhu první světové války (taková orientální analogie se vznikem českosloveska).
Moc se mi na knize líbí propojení krásného příběhu s historickými fakty a kulturou míst, o kterých se běžně nedozvídáme. Poutavě popisuje přerod země asijské do země evropské.“... celý text
— petrn
