Dievča v orlích pazúroch přehled

02.03.2025

snaha jeste neco vytriskat ze "slavne znacky".... rozhodne zklamani :-/

Pokud někdy potkám Pánaboha, zeptám se ho, kde je těch sedm životů mého kocoura a proč nebylo světu dovoleno těšit se z dalších sedmi dílů Milénia.

Tahle kniha je roztříštěná, hlavní příběh je promíchán se spoustou větších či menších útržků jiných příběhů, které často jdou od nikud nikam a není zřejmý jejich smysl. Aspoň teda mě ne. Postav je hodně, a některé se jen mihnou a taky netuším, proč tam vlastně jsou. Často se chovají nepochopitelně a nelogicky, a pokud k tomu nějaké motivy mají, zůstávají mi skryty, a to i u hlavních postav. Například když Lisbeth se Svalou prchají před dvěma muži, není mi vůbec jasné, proč se pak vrátí a chovají se, jako kdyby tato hrozba pominula. Chování těch mužů též nedává smysl, jakože vymáhat dluh matky po třináctileté holce? Anebo mi něco uniklo? Je tady hodně zvláštních, nedovysvětlených a jen tak trochu nakousnutých věcí a dost nesvázaných konců. Některé konce jsou zase svázány velmi nevěrohodným způsobem.
Pár scén a dějů připomíná situaci, kdy dva vegetariáni nenuceně diskutují o tom, ve které restauraci mají nejlepší steaky a čtenář se vůbec nedozví, proč tak radikálně změnili názor. Sem patří třeba rodinný život jedenáctinásobného vraha Niedermanna, který nesnášel ženy a neměl žádný zájem o sex, důvěrný pokec Mikaela s Hansem Fastem, zmrtvýchvstání Sonnyho Nieminena.
Násilí je tu nepříjemný nadbytek, často je silně zvrácené a připadá mi, že kolikrát bez významu pro příběh. Kromě aktérů toho násilí se zdá, že řada těhle věcí nikoho dalšího příliš nezajímá a nikdo to neřeší. Ani policie ne. Naopak, policistka zkope muže, který ji znásilnil. Co mi má tato scéna říct? Že znásilněné ženy mívají vztek? A dál. Nová třináctiletá hlavní hrdinka zabije dva dospělé muže. Jednoho klackem a druhého s vykloubenou rukou. Jak pravděpodobné. Zmizelí lidé, zastřelené ženy, střílení na svatbě, únosy. A nejen policie viníky moc nehledá, ale ani Lisbeth po ničem moc nepátrá. A když už pátrá, tak ona, počítačovej maniak – v papírových mapách.
I Mikael je úplně jiný, než ho znám. Pryč je sebevědomý úspěšný novinář a autor s tahem na branku a úspěchy u žen. Teď je z něj loser, kterého vyhodí vlastní dcera. A možná si to myslí i sám o sobě, ale netuším, jestli jsem to dobře pochopila. Postavy jsou vlastně všechny jiné než v Miléniu a vůbec návaznost působí jako odškrtávání seznamu. Erika, vyřešeno, Hackerská republika, splněno, Plague, hotovo. Několikrát mě napadlo, jestli autorka Milénium četla.
Kromě jedné vedlejší postavy a paradoxně bezcitného vraha jsou tu všichni muži vylíčeni jako více či méně mizerní otcové, včetně Mikaela Blomkvista a dokonce i jeho otce. A vlastně tady není žádný opravdový „good boy“. Jsou tu jen holky. Zato záporní muži jsou přemnožení, a někteří jsou tak neuvěřitelní, až je to směšné. Člověka nemůže nenapadnout, jestli tu toho feminismu není taky příliš mnoho.
Vlastně je zde příliš mnoho téměř všeho. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort, dali tam všechny věci co měli a bylo z toho jen bolení břicha. Ani když se zvednu za volnou kůži na krku a odmyslím si postavy Milénia, tomu příběhu nevěřím. Prostě to nejde. Pravděpodobně si o sobě moc myslím, ale nemůžu se zbavit dojmu, že bych to dokázala napsat líp. Že by to kdekdo dokázal napsat líp.
Ale pokud to celé má být parodie a světu ani mě to ještě nedocvaklo, pak se omlouvám. A i když pokládám třeba vymáhání dluhů po dítěti už za docela slušný kalibr, najdeme tu muže toužícího po světovládě a další těžko uvěřitelné věci, parodie by měla mít absurdit přece jen o něco víc, počtem i intenzitou.
Po přečtení několika rozhovorů s autorkou (ve švédštině) pochopím, že nějakou návazností na Milénium se moc nezabývá, vůbec se tím netají. V jednom rozhovoru zmiňuje nápad, že z Lisbeth udělá milenku své postavy z předchozích knih. Považuju za zcela evidentní, že postavy z Milénia slouží už jen jako mucholapka na prachy a výtah ke slávě. Milénium samotné je zde uzavřenou kapitolou.
I když jsem vždycky pokládala a stále pokládám Lagencrantze za mizernou náhražku, musím uznat, že ve srovnání s touto knihou vlastně vůbec nebyl tak špatný. Samozřejmě si velmi dobře uvědomuju, že Milénium nezabila Karin Smirnoff, zemřelo spolu se svým tvůrcem. Všechno co jsem milovala je pryč. Charaktery hlavních postav, úžasný styl, nenávratně pryč je dechberoucí rytmus textu, pryč je spousta informací o Švédsku, které se člověk dozví jen tak mimochodem, pryč je hluboký vhled do problémů, vyprávěný lehce a s nadhledem. I když to tak moc z nás chce tak moc zpátky.
A jak to teď bude dál? V jednom z dalších dílů se někdo zeptá „A co je to Milénium?“, Mikael skončí v tom horším případě jako bezdomovec nebo v nějaké léčebně, v lepším případě o něm zbyde jedna dvě věty. A Lisbeth uzavírá manželství s Janou Kippo. Opona.

Možná, Pane Bože, trochu tuším tvůj záměr. Vybral sis Stiega Larssona, a ukazuješ nám subtilnější formy nerespektu, zneužití, znásilnění a predátorství než ty, o kterých psal ve svém Miléniu a ukazuješ je i dvacet let po jeho smrti. Ale snažně prosím, Pane Bože, dej nám ještě alespoň ten čtvrtý díl. Slibuju, že budu hodná.