Divadelní hry II. přehled

30.12.2024

Vassa Železnovová - je to opravdu jiná hra (verze z roku 1935 proti té z roku 1910). A nutno říci že lepší, propracovanější. Vassa je zde zlidštěna, už to není ta mrcha, která nebere ohled na nikoho, je to mrcha jiná, pragmatická, která to má vše vymyšlené, ale okolí vnímá. Vassa je typická psychopatka, která vidí jen sebe a své zájmy, ale současně se pokouší do nich zabudovat i své okolí. Úvahy o socialismu jsou podnětné, zvláště dialog Vassy a Raši (Ráchel, revolucionářka, Židovka). Vassina smrt je trochu rána do palice - škoda, stálo by za to ještě promyslet lepší konec. Hra je však i tak výborná.
Zykovovi - velké překvapení, protože tahle hra, ač neznámá, patří k nejlepším Gorkého dramatům. Opět se zde objevuje velká ženská postava Sofie, jakási předchůdkyně Vassy (z verze z roku 1935). Okolo ní se pohybují slabí muži (Michal), alkoholici (Antipa, Michal), podvodníci (Chevern), muži na útěku (Šochin) nebo cynici (Muratov). A pak jsou zde naivní a hloupé ženy (Anna Markovna s dcerou Pavlou). Hra je mistrovsky vystavěná, postavy jsou psychologicky dobře vykreslené a jejich jednání je uvěřitelné (vnitřní pravdivost - jednají a mluví v souladu s tím, jak je autor načrtl). Sofie je žena s vnitřním ohněm, s mravní integritou, cílevědomá, pevná a úspěšná. Snad proto přitahuje lidi nejisté a slabochy a lidé se často v její blízkosti slabochy stávají. Příkladem je její bratr Antipa, který jen mluví, pije, nechá sebou cloumat emocemi a současně se naivně a nezodpovědně nechá okrádat společníkem Chevernem. Ve hře je toho hodně řečeno o Ruku, o práci a moci peněz, o pravdě, o hledání životní vyrovnanosti a o vytrvalosti žít. Skvělé!
Falešná mince - nepovedená hra, bez dramatického vývoje, zmatená, ani jedna postava nezaujme, divná zápletka a divné vztahy.
Stařík - velmi dobře vystavěné drama, gradace, skvělé vyznění. O destruktivní síle zla, s nímž se nedá nic rozumného dělat. Jak aktuální!
Jegor Bulyčov a ti druzí - pozoruhodná hra, v níž se odhaluje pozadí únorové revoluce v Rusku. Postava Bulyčova je pozoruhodná. Je plný rozporů, hledá pravdu, ale je příliš skeptický, zkušený a mravně zpustlý. Jen jeho vztah k ženám je pravdivý, živočišný. Ostatní postavy jsou spíš načrtnuty, ale mají málo prostoru pro nějaký vývoj nebo srozumitelný postoj. Přesto je to mozaika lidí, kteří v první polovině roku roce 1917 (do bolševické revoluce) tvořili základ nového uspořádání Ruska.
Dostigajev a ti druzí - zde už Gorkij podlehl tlaku a napsal hru, která je poplatná době a její ideologii. Je to hra - plakát, v níž jsou lidé rozděleni na bolševiky (moudré a prozíravé), jejich nepřátele (a ty je třeba zlikvidovat) a pak ty nerozhodnuté, kteří buď pochopí zákonitosti dějin, nebo se budou muset klidit (Dostigajev). Člověku je z toho smutno.