Dny v roce přehled
Jiří Kolář
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518602/bmid_dny-v-roce-TGG-518602.jpg
4
29
29
Sbírka je ohraničena daty od 16. února 1946 do 15. února 1947, poprvé vyšla těsně po únoru 1948 a nadlouho (nejméně na 8 let, a i poté směl Kolář publikovat jen velmi omezeně) byla jeho poslední vydanou knihou. Prozaická část těchto záznamů - Roky v dnech - už zůstala v korekturách. Dny v roce jsou autentickým, básnickým zachycením "houstnoucí" a postupně společensky neúnosné reality tehdejších let. Kolář veršům záměrně nedával názvy a nahradil je vždy datem jejich vzniku, což podporovalo jeho záměr vytvořit zcela konkrétní variantu básnického deníku. Do něj pak promítá obrazy každodenního života, složené z útržků rozhovorů i z montáží různých záběrů syrové skutečnosti.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dny v roce. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Velice zajímavý projekt a jeho kvalitu potvrzuje fakt, že ačkoliv původní záměr autorův byl napsat jeden prozaický a jeden básnický text denně, nakonec se tohoto plánu musel zříci, když viděl, že někdy to prostě nejde. A tak to má být. Nicméně jsem nedala plný počet a to z toho důvodu, že ne všechny básně, byť kvalitní, mají co říci naší generaci a ještě méně toho řeknou generaci příští a tak dále. A je dost možné, že právě proto možná bude už v příštím století tato Kolářova sbírka docela na okraji zájmu dějin literatury.
Související novinky (1)
Modrý a rudý, Prométheus a dalších 40 nových eknih zdarma ke stažení
30.07.2023
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Dny v roce v seznamech
| v Přečtených | 50x |
| ve Čtenářské výzvě | 2x |
| v Knihotéce | 6x |
| v Chystám se číst | 9x |
| v Chci si koupit | 1x |
Autorovy další knížky
| 1992 |  Enšpígl |
| 1990 |  Prométheova játra |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 1959 | Kocourkov |
| 1994 | Básně ticha |
Jeden den, jedna báseň – dost pošetilé plány, jež nevydržely, ale jejich podlaží setrvalo. Ke každému datu jeden text, díky čemuž se zachovala chronologičnost, do sbírky jako by se otiskovalo i společenské zvraty i Kolářovy cesty. A ačkoliv jsem očekával strohost všedního dne, nakonec to s poetikou sbírky není zdaleka tak určité.
Cosi velkého je v tom denním chlebu. V básních se sice blýskají skláři, zašedlé interiéry činžáků i ruch ulice, ale zároveň se ukazuje, že nejde jen o chladný popis každodenního života na městské periferie. Noční úzkosti, banální tragika i prchavá fotbalová radost v sobě kondenzují jakýsi mýtus všednosti, všechny strasti a události zabalené do jednoho konkrétního života jednotlivce. Tahle zdánlivá rozpornost (všednost x mýtus) se snad promítá i do jazykové složky – začíná se popisnými, civilními výseky, v nichž hraje prim strohost a a řeč ulice. Ale záhy se do textu začínají proplétat i patetická naléhání, apostrofy a tu a tam i písňovitost či symbolika. A tak se náhle může stát, že právě v běžném úkonu, v ruchu křižovatky či nepovedeném oholení, lze nalézt "příběh", celoživotní drama.
Kolářův styl je velmi různorodý a střetávají/střídají se v něm různé vlivy – suché výčty sousedí s poněkud košatou, byť ukočírovanou metaforikou ("s chůzí vězněných ryb", "nauč se tajemství roentgenogramů zdí"). Kňučivé i bouřlivé monology střídají odosobněně epizované osudy prostých lidí, jindy se fragmentární a trhavý verš překlápí do přímé a souvislé výpovědi. Občas Kolář táhne motivy přes několik dnů, až vznikají takové "minicykly"; například patologické vztahy, v kterých už se zpřerážela dřívější vřelost, jsou nahlíženy z různých perspektiv, které si i vzájemně protiřečí. Moc se mí líbí roztroušený cyklus o malířích (často ze Skupiny 42), v jejichž plátnech mnohdy snad Kolář vidí to, co by rád pronesl i do svých textů: "mluví řečí závodišť i zahrad / řečí asfaltáře i letce". Zajímavě se v nich osciluje mezi téměř patetickým obdivem, metaforickým nástinem jejich tvorby i povzdechem nad neútěšností prostředí, v němž se pohybují/pohybovali.
Sociální marasmus i úzkost z neznámého vlasu v prádle. Takováhle všednost tne. A " země nese lidskou strusku dál".
JAKO PŘED ROKEM
hledím z otevřeného okna.
Táž žena
pod kostnatými kaštany seká roští.
Jeden snad dva kočárky zmizely
z protějšího dvora,
ale týž muž
se šťourá v zahrádce.
Občas zvedne hlavu,
jako by se přesvědčoval,
zda jej slunce vidí,
zda okna jej mají stále na mušce
zašlapují dál
blýskající rýč do tisíckrát obrácené půdy
štědré a tiché jako klín matek
s mnoha dětmi.
V dálce
známý hlas vlaku,
tikot hodin z nitra světnice
a mlžno na střechách.
(s. 22)