Dobrodružství paní Anežky přehled

25.01.2024

Mám tyhle starší počiny ze Světové četby rád – pro jejich kvalitní ediční koncepci, vysokou úroveň překladů a zpravidla i patřičnou erudovanost, jazykovou bravuru, a přitom čtivost úvodních studií. Totéž platí pro výbor z německých švanků (humorných a poučných povídek, příběhů a anekdot) ze 16. století, připravený vynikajícím překladatelem Rudolfem Mertlíkem a odborně zaštítěnou (v podobě předmluvy a medailonků) folkloristou Oldřichem Sirovátkou.

Přídavné jméno „humorný“ je třeba brát s rezervou, dnešní čtenáři švanků se patrně nebudou smát k popukání, čímž samozřejmě nechci říct, že bych se při četbě nudil a alespoň některé mě upřímně nepobavily. Větší význam tohoto svazku tkví v jeho poučné hodnotě. Jednak totiž umožňuje nahlédnout do raně novověkého smyslu pro humor a poznat podoby dobové humoristické imaginace a skrze to i mentality. Je totiž nutno mít na paměti, že většina příběhů má bezesporu původ v ústní lidové tradici, mnohdy patrně dosti staré. A jednak nás seznamuje i s nešvary a bolístkami tehdejší společnosti. Švanky jsou sice až na výjimky (objevuje se tam Francie, Itálie i Praha!) situovány do německých zemí, leč situace v našem království nebyla tenkrát jiná. Zastoupení autoři (či spíše sběratelé a zaznamenavatelé) většinově pochází buď z okolí Lipska, anebo Štrasburku a Alsaska. To je snad ovlivněno tím, že v těchto střediscích vzdělanosti a knihtisku byla po tvorbě tohoto typu zvýšená poptávka, popř. se tam toho vytisklo tolik, že se toho zkrátka víc dochovalo. Nelze pochybovat (a dějiště příběhů – často Švábsko, Bavorsko, Breisgau a jiná, spíše jihoněmecká území – tomu nasvědčují), že tyto příběhy a látky byly do značné míry univerzální, přinejmenším ve střední Evropě. A ještě univerzálnější byla jejich tematika pohybující se od sexuálního a černého humoru přes motivy fekální, pijanské až po přerůzné formy výsměchu lidské hlouposti a pikareskního (nejen enšpíglovského) šibalství. Nechybí prvky satiry, ironie a jazykové komiky (ač tu jistě z větší části setřel odstup věků a jazyků). To vše v podstatě platí dodnes.

Co současného čtenáře překvapí, je téměř až obsesivní tematizace prohřešků církevních hodnostářů všemožné úrovně (od farářů, mnichů a řeholnic až po biskupy), povýtce katolických. A není to ani tak již ze základní školy známé obžerství, touha po bohatství a moci, ale mnohem více různé sexuální delikty (svádění manželek měšťanů, služebných atp.). Snad je vysoké zastoupení těchto motivů výsledkem určité deformace dané buďto tím, že Mertlík se Sirovátkou museli či chtěli učinit úlitbu cenzorským orgánům antiklerikálně zaměřené komunistické moci (kniha vyšla v roce 1966 a jistě se, jak znám délku edičních procesů v ČSSR, začala chystat už řadu let předtím, Mertlík byl navíc v nemilosti), a tak zařadili co nejvíc proticírkevních látek. A naopak téměř ponechali stranou takzvané predigtmärleiny – kazatelská exempla s mravoučným obsahem a didaktickou funkcí –, která byla jednou z hlavních zdrojnic žánru švanku, ostatně hojně je tvořil i první velký autor tohoto směru františkán Johannes Pauli. Druhou možnou příčinou této disproporce by mohla být sama doba vzniku švanků – éra reformace, kdy se katolická církev stala terčem kritiky ze strany nově rodících se církví protestantských, k nimž se v německých zemích hlásila velká část intelektuálů a umělců včetně zde reprezentovaných autorů. V této souvislosti by mě dost zajímalo, jestli překladatel a editor (anebo už autoři/editoři němečtí: ať už ti dávnější, či nedávní) neponechali úmyslně stranou i některé příběhy s vyhraněnějším, ostřejším či nechutnějším humorem, čímž nemyslím jen explicitnější vylíčení scén sexuálního či fekálního ražení, ale i kupř. tematizaci homosexuality, incestu či jiných jevů, které budily lidskou zvědavost a podněcovaly fantazii stejně jako dnes. V Dobrodružství paní Anežky je totiž vše kontroverzní vylíčeno s obratností a humorností tak laskavou a vřelou, že se člověk leckdy blaženě pousměje především nad slohem samotným:

„Jeden mladý, špatně oblečený chlapík přišel jednou do hospody, v níž přebývala jakási urozená vdova; proč, není mi známo. Pak si ta paní lehla na chvíli na lůžko, které bylo v jizbě, a ten dobrý mladík seděl nedaleko. Nevím, co mu přišlo na mysl nebo o čem dumal, ale jeho utěšitel se mu v poklopci vzpřímil a vzpřímený vyjel ven. Paní to zpozorovala dříve než mladík sám. Ale jakmile zjistil, že je divous venku, zahnal ho se zahanbením zpět...“ (začátek titulního příběhu, s. 19)