Duchovná autobiografia přehled

26.06.2020

Když jsme se s šéfredaktorem dohodli, že napíši článek o Simone Weilové, měla jsem o ní jen bolestně zkreslenou představu; asi takovou, kterou vyvolávají slova „židovská marxistická filosofka a křesťanská mystička".

Rozhodně jsem nečekala její styl: pokorný, trpělivý, citlivý a melancholický. Ne bytost křehkou a lomivou jako hřbet staré knihy (nejspíš sbírky pozapomenutého metafysického básníka). Ne radikální bolest – a vůli, která se nevylučuje s oddaností božímu řádu. Ne svatost, která trochu děsí, ale zároveň přitahuje, zavazuje a obrozuje v nás lidství.
Překvapilo mě, že Simoniny texty nejsou složité takovým tím způsobem „podívej, čtenáři, kam až můžu napnout svůj intelekt". Ona píše, jak jí myšlenky a dojmy přicházejí: jako v přátelském a něžném hovoru, bez náznaku dominance. Možná se na tom podílí autorčino přesvědčení, že nemáme využívat všechnu moc, jíž disponujeme. Tak následujeme boha, jenž udělal vedle sebe místo pro stvoření.
To neznamená, že by byl tento sborník čtení ke kávě. Problém je v nepřenosnosti metafysické zkušenosti: místy Simone rozumím na základě zkušenosti vlastní (třeba když mluví o nadpřirozené spravedlnosti k bližnímu, kdy člověk jedná s nižší bytostí jako s partnerem), místy ne (zvláště její text o neštěstí odráží naprosto jiný prožitek, než jsem měla já). Proto jsem četla antologii poměrně dlouho a v případě „Neštěstí a boží milosti" i notně ztěžka.

Za bezesporu nejzajímavější pokládám jejích 38 článků, v nichž se rozchází s učením Církve. Myšlenky, že Kristus byl jen jedním z proroků téhož náboženství jako Usíre, Ráma nebo (svým způsobem) řecká geometrie; případně že některé pasáže Bible lze vysvětlit pomocí textů/ústní slovesnosti jiných civilisací, sice nejsou úplně nové, ale rozhodně jsou originální a fascinují mě. Trvale. Zavřená knihovna mi působí muka: potřebuji další Simoninu knihu.

„Intelekt se musí používat buď absolutně svobodně, a nebo musí mlčet.“

06.03.2019

Simone Weil bezpochyby patrí k dlho očakávanej vlne vzostupu ženskej intelektuálnosti 20. storočia, kde by som tiež zaradil napríklad hĺbavú Edith Stein, či rozhľadenú Hannah Arendtovú. Z tejto zbierky by som rád vyzdvihol: Skúsenosť zo života v továrni, v ktorej možno objaviť dokonalú kritiku kapitalizmu vo forme odcudzenia ľudskej individuality na úkor materiálneho blaha, ktoré kriticky vnímal už Marx.