Tíže a milost přehled

24.10.2021

Jistě zajímavé, jen by mě zajímalo, nakolik byla Simone Weilová poplatná známému francouzskému nešvaru: totiž tlaku tamního kulturního milieu na alespoň částečnou nesrozumitelnost svých filosofů. U takových 70% těchto "pascalovských pensées" se totiž není čeho chytit, což je neskutečně frustrující zážitek.

Jinak se nejspíš jedná o poznámky k osobní unio mystica Weilové, klasické "nic nemít, nic nechtít, nic nevědět" je tu jen podáno moderním jazykem francouzské intelektuálky.

26.08.2021

„Nikdy nemůžeme vědět, že Bůh přikázal tu či onu věc. Záměr poslouchat Boha nás spasí, ať děláme cokoliv, klademe-li jej nekonečně vysoko nad sebe samé, a zatratí, nazýváme-li Bohem vlastní srdce.“

Zdálo se mi, že úvahy Simone Weil mají obrovskou sílu, že se ve své pregnantnosti do mě hluboce zarývají a přebývají ve mě, aby mě následně nedaly pokoj a nutily ke znepokojivému promýšlení. Proto jsem také měl Tíži a milost rozečtenou mnohem delší dobu, než jak bývá u podobně útlých knížek zvykem, a to i přesto, že struktura knihy mi zrovna nevyhovovala (nemám příliš rád sbírky výroků, mám rád souvislý rozbor). Ale věnovat se paní Simone jen tak letmo jsem nemohl, to nešlo, bylo to příliš naléhavé, než abych to jen tak očima přeskákal od citátu k citátu.
Ne všemu jsem rozuměl, to si nedělám iluze, ne vše jsem jistě pochopil správně, ale to snad ani není problém a možná by to ani paní Simone nevadilo – třeba by byla spokojena i s tím, že její názory provokují čtenáře k přemýšlení v jiném kontextu a smyslu, než ve kterém byly pronášeny.

Pro mě bylo základním tématem odevzdání se Boží milosti, Jeho vůli. Přiznat si lidskou nepatrnost a předat otěže svých životů do Jeho rukou. To je důležité téma, zvlášť v naší době až přebujelého lidského sebevědomí a přesvědčení, že člověk je středem světa a mírou všech věcí (teologové tomu říkají antropocentrismus :-). Radikální odevzdání se Bohu však v sobě ukrývá podstatné riziko: protože dvě přikázání lásky (tedy: milovat Boha celou silou + milovat bližního jako sebe) jsou v zásadě jedním a nelze je oddělovat, nelze při uctívání Božské převahy nad naším světem zapomínat na konkrétní projevy lásky k bližnímu. Byla by to totiž špatná teologie, pokud bychom se snažili vyzdvihnout Boha tím, že ponížíme člověka nebo budeme člověka přehlížet.
U svaté Terezky nebo Etty Hillesum nacházím hned vedle jejich touhy po vyprázdnění ega také hluboký zájem o vedle stojícího člověka, proto pro mě jsou tak mocnou inspirací a mohu se nadšeně pokoušet stopovat jejich spiritualitu. Jenže Simone Weil se mezilidským vztahům až na pár výjimek nevěnuje, tím zůstává její duchovní portrét v této knize v něčem podstatném neúplný a můj obdiv jaksi podmíněný – ale zase mě to donutí se pídit po dalších jejich knihách, nepochybuji, že jimi budu znovu obohacen.

„Nemám v sobě princip vzestupu. Nemohu vyšplhat vzduchem až k nebi. Pouze zaměřím-li mysl na něco lepšího než já, vytáhne mě to něco vzhůru. Jsem-li doopravdy tažena, je toto něco skutečné. Žádná imaginární dokonalost mě nemůže vytáhnout vzhůru ani o milimetr. Neboť imaginární dokonalost leží automaticky na úrovni mě, která si ji představuji, ani výš, ani níž.“