Dům v Amityville přehled

08.01.2025

Jakmile člověk vyloučí paranormálno a otravu výpary a akceptuje jedinou zbylou možnost, tj. že všichni zúčastnění včetně autora jsou přiznaní podvodníci a původci masivního hoaxu pro prachy (ach ta drahota, George si ji možná přece jen neměl brát, ehm, tu hypotéku, nikoli Kathy, no i když), je to neskutečně zábavná kniha. Anson otevřeně parazituje na popularitě krátce předtím odstartovaného fenoménu Vymítače ďábla a žánru true crime čerstvě založeného (rovněž fikci nakloněným) Trumanem Capotem v Chladnokrevně, ale nemá nadání na hororovou atmosféru prvního, ani na poutavou psychologii druhého, a tak z jeho sterilního, reportážně pojatého textu nepřehlédnutelně trčí jeho zkratkovitá, vykřičníky! Naplněná! Snaha! Se! Co! Nejdřív! Dostat! K! Těm! Démonům! A! Ostatní! Vysvětlení! Ignorovat! Pro čtenáře se tak primárním zdrojem zábavy stává zaskakovat za střízlivý, obezřetný, fakty podložený styl, jímž jsou true crime a reportáže psané normálně, a hledat alternativní odpovědi na to, proč George mlátí vyženěné děti a při mytí neodtahuje kůžičku (třeba je to jen standardní šovinistické prase, co dalo najevo svou pravou tvář, jakmile mělo ženu posichrovanou). Čteno pro lednový Lihoklub, napsáno, páč TheRavena mrzelo, že na to nepřišel sám.

05.01.2025

Z Domu v Amityville mám docela rozporuplné pocity. Chápu, že celý příběh má působit maximálně realisticky, čemuž odpovídá věcný, nezaujatý styl textu, který podle všeho záměrně rezignuje na jakékoli literární kvality. Věty jsou jednoduché, formulace často až dětsky prosté a důležité informace zpravidla obalené spoustou nedůležitých detailů, což docela dobře vystihuje, jak by člověk o takových zážitcích zpětně vyprávěl na diktafon. Nicméně navzdory upřímné snaze jsem se na knihu nedokázal naladit. Veškeré děsivé pasáže, jakkoli v principu zajímavé, vyzněly do ztracena, napětí nulové a atmosféra řídká jak na Marsu. Některé scény na mě dokonce působily vyloženě parodicky. Jistě, nemá to být hutný, děsivý, atmosférický horor, nýbrž prostý záznam událostí, jež se na přelomu let 1975 a 1976 odehrály na 112 Ocean Avenue, ale stejně. Samozřejmě je otázka, jestli se něco z ducha originálu neztratilo v překladu, který by určitě zasloužil trochu učesat, ale nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní. Možná je i problém v tom, že kniha po půl století až příliš zestárla a dnes už prostý popis toho, co se dělo ve strašidelném domě, nefunguje. Nevím. Ale už jen kvůli tradičně vynikající obálce Adély Korbelářové si Dům v Amityville v knihovničce nechám a třeba mu šanci ještě někdy dám. Zatím 2*.