Dvé šlechticů veronských přehled
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464231/bmid_dve-slechticu-veronskych-fGG-464231.png
3
43
43
Drama Williama Shakespeara o pěti jednáních, v překladu Josefa Václava Sládka. Čtenářské vydání. V italských městech Miláně a Veroně se odehrává příběh dvou mladých mileneckých dvojic plný lásky, intrik a zrady. Dva přátelé, šlechtici Valentin a Proteus, se zamilují do krásné Silvie. Dívka opětuje city Valentina, proto se Proteus pokusí svého soka v lásce zbavit, zapomínaje tak na slib, který dal své milé Julii. Ilustrovala Nela Vadlejchová. SCÉNA PRVNÍ Verona. — Náměstí. Vystoupí Valentin a Proteus. Valentin. Již přestaň, milený můj Protee, mne přemlouvati. Mládež sedící jen doma, vždy jen domácný má vtip. A kdyby láska tvoje útlé dny tak nepoutala k něžným pohledům tvé ctěné krásky, spíš bych prosil tě, bys byl mi průvodčím, a ohled' se po divech světa za hranicemi, než abys, lenivostí zmalátněn, žil doma, trávě mladistvý svůj věk tou nečinností nevybroušenou. Že's ale zamilován, miluj dál, a šťasten buď, jak šťasten byl bych rád, až sám se zamiluji jedenkrát. Proteus. Chceš pryč? — Buď s bohem, drahý Valentine! A vzpomínej na svého Protea, až na svých cestách něco vzácného a pamětihodného uvidíš: v svém blahu, potká-li tě štěstí kde, si přej, bych já byl účastníkem tvým; a v nebezpečí, — jestli nebezpečí tě obklíčí, — svou tíseň odporuč mé zbožné modlitbě; — chci jak tvůj mnich se místo tebe modlit, Valentine. ...... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dvé šlechticů veronských. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (7)
No... Čekal jsem tedy mnohé, ale tohle jsem nečekal. Já vlastně nevím, co si o té hře myslet. Obsahuje jistě mnoho dobrého, špatného tam však, což není u Shakespeara běžné, je právě tak.
Hře lze k dobru přičíst to pro komedii nejdůležitější: je vtipná. Člověk se u toho zasměje, nejen u dialogů klaunů, ale tak obecně při interakci mnoha postav. Přestaňte Julii pást a začněte ji píchat, to bylo spektakulární. Navíc hra končí dejme tomu dobře? Já vím, Shakespearovy konce bývají tak nějak... zvláštně dobré, ale přeci jenom, první hra (nebo jedna z prvních) a přitom takový závěr...
Na hře je mnoho špatného. Je například nekonzistentní. Časově, ani místně nedává mnoho smyslu, z císařů se stávají vévodové a kdovíco ještě. To bych snad i odpustil, ale nevím, ta hra je strašlivě pomalá, krom komediálních diskusí mnoho neobsahuje. Pak najednou přijde poslední dějství a, pozor,
spoiler
následuje, spouští se podivuhodná sekvence událostí. Proteus se pokouší znásilnit Sylvii, v čemž mu zabráni Valentin, který Protea prakticky proklíná a vzdává se navždy jeho přátelství, načež Proteus řekne sorry jako, což je Valentinovi dostatečný důvod pro odpuštění a vzdání se hluboké lásky k právě málem znásilněné Sylvii, kterou obratem přenechává násilníkovi. Což se pak zase vcelku neuvěřitelně obrátí a všechno to dobře skončí. Bavíme se o posledních padesáti řádcích hry, či kolik jich je. Jako... Jako to je ale taková kravina, že jsem to ještě neviděl. Co tuto část hry zachraňuje? Její interpretace coby satira. Může se jednat o pokus Shakespeara utahovat si z romantických příběhů. Nevím, jestli je to přesvědčivé...
Víte, strávil jsem včera necelé čtyři hodiny diskusí o Kupci benátském a Macbethovi. Když prožijete takový den, Páni z Verony nepůsobí úplně zkrátka nemohou tuto komparaci snésti, no...
Jinak to v kontextu autora není čtení nezajímavé. Hledejme v něm předstupeň všech jeho oblíbených crossdresingů, úvah o spravedlnosti a přátelství, těch slavných žen, které si nakonec musí pomoci samy. Je toho tam mnoho a je to zajímavé. Ale celkový pocit ze hry mi to nezachraňuje.
Dvaja veronskí šľachtici sú ranou hrou a teda akýmsi skicárom mladého Shakespeara, v ktorom si načrtával postavy, prostredia a deje. Tieto neskôr s plnosťou rozvinul vo svojich zrelších hrách (bezpochyby najmä v Ako sa vám páči), stále však platí, že ak porovnáme aj tento "skicár" s hrami jeho súčasníkov a predchodcov, porovnávanie vyjde vždy v Shakespearov prospech. Dôvodom je najmä fakt, že už tu sa prejavil ako básnický génius. Už tu vidno ako Shakespeare využíva mohutný arzenál zložitých básnických prostriedkov, človeku sa až nechce veriť, koľko nápadov dokázalo vyjsť z jedného človeka, pričom tvorivým postupom je tu podľa mňa znižovanie vysokého a povyšovanie nízkeho, odľahčovanie tragického a zaťažovanie komického.
Páčila sa mi najmä Proteova reč o láske:
Ak nechám Júliu, som asi zradca.
Ak ľúbim Silviu som zase zradca.
Zahnúť s ňou priateľovi - zrada zrád.
Mocný pud, čo ma nútil prisahať,
ma teraz núti trojnásobne zradiť.
Z lásky som prisahal - a z lásky zradím.
(...)
Nemôžem zradiť lásku, ale predsa
ju zrádzam. Lásku zrádzam pre lásku.
Júliu stráca, strácam Valentína,
pretože inak by som stratil seba.
Keď stratím ich, ich stratou čosi získam.
Silviu za Júliu, seba zaňho.
Seba mám radšej ako priateľa.
Sebaláska je predsa viac než láska.
Samozrejme, to neslávne známe záverečné vyústenie nepríjemne prekvapilo aj mňa. Zamyslenia teoretikov a prekladateľov o tom, prečo to tam Shakespeare dal mi zhodne neprišli dobre podložené. Zostávam teda pri názore, že charakterovú hodnovernosť, plnosť a živosť si Shakespeare ešte nedokázal ustriehnuť a tak ako aj v iných raných hrách (napr. 1. časť Henricha VI) podriaďoval svoje charaktery potrebe rozprávania, tézam a dejovým zvratom. V tomto prípade bol podľa mňa tézou (pričom tú istú tézu môžeme vidieť aj v Sne noci svätojánskej) živočíšny lásky pud u mužov - akási mocná a premenlivá, až metafyzická mágia zamilovania sa, ktorá ovláda a deformuje človeka, ktorý sa tomuto chtíču musí vzpierať, inak pošliape všetko v čo veril, vlastné priateľstvá i zásady. Vidíme tu teda konflikt lásky a sebalásky, žitia pre seba a žitia pre druhých. Možno tu vychádzal z vlastného neradostného manželského života (ako to tvrdia niektorí životopisci), bezpochyby však ide o inovatívnu filozofiu, pretože v staršej literatúre bola premenlivosť lásky prisudzovaná spravidla skôr ženám a u Shakespeara je to takmer vždy naopak. Skutočný živý človek tu tak svojim magnetizmom ešte nepovyšoval žánrové zápletky na niečo absolútne nadčasové.
Oceniť však treba najmä unikátne komediálne čísla sluhov a legendárneho psa, z ktorého predstavenie na Letných shakespearovských slávnostiach spravilo prakticky až hlavnú postavu. Platilo to najmä pre úchvatné, takmer polhodinové improvizačné vystúpenie, v ktorom herci vytvárali absolútne prestrelené, absurdné nápady a vízie.
Divadlo: LSS (2021)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Dvé šlechticů veronských v seznamech
| v Přečtených | 65x |
| ve Čtenářské výzvě | 5x |
| v Doporučených | 1x |
| v Knihotéce | 17x |
| v Chystám se číst | 9x |
| v Chci si koupit | 2x |
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Naprosto souhlasím s uživatelem Set123.
Příběh by byl dobrý, ale připadá mi psán horkou jehlou, ale vzhledem k tomu, že tato hra bývá označována za jeho první dílo, budiž. Také se zde vyskytuje mnoho motivů, které pak rozvinul v dalších, lepších, hrách.
Čteno v překladu pana Hilského a slovní obraty jsou skvělé a velmi vtipné. Za to přidávám jednu hvězdu navíc.