Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla přehled
Hannah Arendt
Kniha pojednává o soudním procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě v roce 1961. Eichmann byl 11. května 1960 unesen z Argentiny, kde žil od konce války a dopraven do Izraele. Eichmann byl obviněn jako hlavní aktér konečného řešení židovské otázky. Celá kniha je koncipována jako reportáž z průběhu Jeruzalémského procesu, při kterém byl nakonec Eichmann odsouzen k trestu smrti. Arendtová si pokládá otázku, zda může být Eichmann vůbec souzen, a pokud ano, tak za co. Znovu se tu opakuje dilema z norimberských procesů, při kterých se obžalovaní hájili především tím, že poslouchali rozkazy, za jejichž neuposlechnutí jim hrozil vysoký trest a řídili se tak podle platného práva. Jedná se o nejkontroverznější dílo autorky, které napsala v roce 1963 a popudila si jím židovskou komunitu, když zpochybnila schopnost člověka používat v podmínkách sílícího stranictví, nacionalismu a modernizace racionální uvažování.... celý text
Literatura naučná Filozofie Historie
Vydáno: 1995 , Mladá frontaOriginální název:
Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil, 1970
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (39)
Děj knížky se odehrává nejprve v okupovaných územích Německé říše a poté skokem do Argentiny a poté v Izraeli. Je to vyprávění jak chytli a odsoudili Adolfa Eichmanna za zvěrstva co páchal on a jemu podobní. Jestli vše bylo správně to nechť určí čas. Za mě to bylo správně. Je pravdou, že né všichni byli potrestáni. Bohužel více jich uniklo trestu a dnes již není síla je soudit. Brání nám v tom morálka a výčitky svědomí.
Škoda, že se toto nečte na základních školách. I když učitelé teď nedávno měli školení v Terezíně a dostali podklady pro následné učení školáků.
Za mě je to silný příběh a výsledek byl správný i když nedostatečný.
Už třetím dnem přemýšlím, co o této knize napsat, tak na mě zapůsobila. V hlavě se mi motá spousta postřehů jako klubko hadů, je těžké je utřídit do jedné nosné myšlenky. Je to velmi dobře napsaná, velmi silná a také velmi děsivá analýza toho, co se z člověka může stát, když přestane samostatně přemýšlet a v podstatě dobrovolně se podřídí vyššímu řádu.
Ovšem úplně stejně zaujala myšlenka, že spravedlnost a ospravedlnitelnost určují vítězové. V jiném případě by za Hirošimu a Nagasaki muselo být souzeno i USA.
Doslov Martina Palouše je třešničkou na dortu.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla v seznamech
v Právě čtených | 9x |
v Přečtených | 232x |
ve Čtenářské výzvě | 27x |
v Doporučených | 20x |
v Knihotéce | 123x |
v Chystám se číst | 335x |
v Chci si koupit | 78x |
v dalších seznamech | 4x |
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zlo etika válečné zločiny masové vraždy, sériové vraždy vina trestní právo holokaust, holocaust odpovědnost Adolf Eichmann, 1906-1962
Autorovy další knížky
1995 | Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla |
1996 | Původ totalitarismu I–III |
1994 | Krize kultury |
2004 | O násilí |
2007 | Vita activa |
Velké dílo, které s sebou nese nadčasová sdělení, která budou důležitá pro každou dobu. Pouze cituji:
“Z hlediska politických a sociálních věd je ovšem důležité, že podstatou totalitní vlády – a snad to odpovídá povaze každé byrokracie – je vytvářet z lidí funkcionáře a pouhá kolečka v administrativní mašinérii a zbavovat je takto lidskosti. Pak lze dlouho a prospěšně debatovat o vládě “Nikoho, což je doslova politická forma vlády známá jako byrokracie. (…) Opravdu jsme díky moderní psychologii a sociologii – o moderní byrokracii už vůbec nemluvě – velmi přivykli vysvětlení, které zbavuje jednotlivce odpovědnosti za jeho činy pomocí toho či onoho druhu determinismu.
(…)
Eichmann nebyl hloupý. To, co ho predisponovalo, aby se stal jedním z největších zločinců nacistické epochy, byla naprostá nepřítomnost myšlení, něco, co v žádném případě není totožné s hloupostí. A jestliže toto je “banální a dokonce směšné, jestliže ani při nejlepší vůli jsem nebyla s to u Eichmanna odhalit ďábelskou hloubku, neznamená to, že tuto Eichmannovu dispozici považuji za něco obvyklého.