Éra prázdnoty: úvahy o současném individualismu přehled

Ukazka:


"S existencionalitou je to stejné jako se školstvím nebo s politikou: čím více se jimi zabýváte a napravujeme je, tím je situace nepřekonatelnější. A tak dnes dramatizujeme stárnutí, tloustnutí, spaní, výchovu dětí, odjezd na dovolenou - všechno nás stresuje a je pro nás problémem" [...] Doby, kdy se osamělostí vyznačovaly poetické a výjimečné duše, jsou tytam, zde samotu stejně netečně prožívají všechny postavy. Neprovází ji žádná revolta, žádná smrtonosná závrať, samota je prostě fakt stejně všední, jako každodenní úkony." [...]
"Jsme tedy na konci pouště [...], ale navíc se každý z nás stává aktivním činitelem pouště, kterou dál rozšiřuje a hloubí" [...] "Chceme být sami, stále více sami, a zároveň se nesnášíme, nedokážeme být takto sami se sebou" (s. 74-75)

"Nastává nové stadium individualismu: ve chvíli, kdy autoritářský "kapitalismus" ustupuje uvolněnějšímu kapitalismu hédonistickému, nabývá jedinec dosud nevídaného vztahu k sobě a ke svému tělu, k bližnímu, ke světu i k dnešní době" [...] "rozvíjí se čirý individualismus zbavený posledních společenských a morálních hodnot, které ještě přetrvávaly v době, kdy tón udával homo oeconomicus, rodina, revoluce a umění." [...] "Nastal konec člověka homo politicus a přichází éra člověka homo psychologicus, lačnícího po vlastním blahobytu a vyšší životní úrovni. Žít přítomností, jen a jen přítomností, bez ohledu na minulost a budoucnost" (s. 80-81)

"Upuštění od velkých názorových systémů jde ruku v ruce s nadměrným zaměřením na vlastní Já: v systémech "s lidskou tváří", jejichž pohonem je rozkoš, blahobyt a změkčování norem, všechno směřuje k podporování čirého individualismu" [...] zbaveného všech masových rámců a snažící se o všeobecné zdůraznění hodnoty člověka" [...] "Zesílený materialismus blahobytných společností paradoxně umožnil vznik kultury soustředěné na rozvoj jedince, a to nikoli jako reakce nebo jako "přídavek trochy duše", nýbrž jako izolaci každému na míru" (s. 84-85)

"Narcismus je odpovědí na výzvu podvědomí najít sám sebe: naše Já reaguje tím, že se vrhá do nekonečné práce na svém osvobození,, pozorování, interpretaci." [...] "..všechno, co mohlo fungovat jako odpad (sex, sen, přeřeknutí atd.), bude znovu recyklováno do sledu významů a libidiózní subjektivity. Podvědomí tedy postmoderního člověka vede k tomu, aby neustále rozšiřoval prostor své osobnosti, aby do něj zahrnoval veškerou veteš, čímž se před ním otevírá cesta k narcismu zcela bezbřehá" (s. 87)

"Vědomí sebe sama tedy nahradilo dřívější třídní vědomí, narcistické vědomí politické" [...] "Narcismus je spíše nástrojem socializace: tím, že člověka nabádá, aby se zabral sám do sebe, mu zároveň umožňuje zásadně se odklonit od veřejného života, takže lépe přivykne na sociální izolovanost." [...] "Narcismus činí z Já střed veškerého zájmu." [...] "V sociální pustině lze žít jen tehdy, bude-li ústředním zájmem vlastní Já" (s. 88)

14.10.2018

Fúúú, kde začať. Skúsim poporiadku a postupne. V úvode musím uviesť, že netuším aká bola sociálna klíma v 70. - 80. rokoch v USA, a pretože práve ona je predmetom autorovej kritiky, nemôžem pri svojej recenzii vychádzať so skúsenosti žitia v spoločnosti európskej, pre značné kultúrne rozdielnosti. Ak však autor nazeral na problematiku ako globálnu a dobu presahujúcu, považujem svoj názor za vhodný.

Prvý veľký nedostatok: autor má vo všetkom jasno (stará múdrosť hovorí, že iba hlupák má vo všetkom jasno, a preto sa nepotrebuje na nič pýtať). Nájdeme sotva pár viet, ktoré začínajú slovami typickými pre filozofickú esej: Domnievame sa, Podľa môjho uváženia, Zdá sa nám, Môžeme vnímať - autor úplne ignoruje požiadavku na rezervu, že by sa mohol mýliť, čím degraduje svoje eseje na formu subjektívnych úvah, ktoré nepresahujú osobný postoj. "A" je problém, ktorý sa deje kvôli "B" a výsledkom toho je "C". Všetko je jasné, všetko je zrejmé, bez priestoru na diskusiu. Kniha zapácha radikalizmom a chýba jej zdravá štipka relativizmu, ktorého moc škodí, ale jeho absencia vyzerá ako nepodarený pokus o monopol na pravdu.

Druhý veľký nedostatok: sociológia a psychológia sa dokážu recipročne dopĺňať a dospieť často krát ku komplexnému opisu faktov (eg. Fromm). Čo však nerobí dobrotu, je situácia kedy sociológ precení svoje znalosti a predloží teóriu psychologického fenoménu. To sa nám tu stalo priamo pred očami v kapitole III. Narcis, alebo stratégia samoty, kde sa doslova neobratne pomiešali jablká s hruškami. Lipovetsky si tu (dúfam, že nedobrovoľne) pomýlil narcisa s introvertom. Narcizmus definuje ako: narcizmus v podstate znamená nulové sociálno (str. 88), narcis je stále neschopnejší hrať svoje spoločenské role (str. 89) etc. Všetky definície a charakteristiky narcismu, ktoré autor predložil definujú klasický prípad introverzie. Pre podporenie tejto úvahy uvádzam, že pre narcismus nie je typická apatia ani iná forma sociálnej izolácie, nakoľko človek trpiaci touto diagnózou potrebuje publikum, ktoré mu bude neustále potvrdzovať myšlienku dokonalosti jeho fyzického obrazu. Je to človek, ktorý sa príliš vzdialil od reálneho JA k ideálnemu a odmieta sa retrospektívne nad tým zamyslieť. Stráca schopnosť racionálne zhodnotiť svoju príťažlivosť. Introvert je človekom, ktorý taktiež nemusí byť nevyhnutne zadefinovaný ako apatický ak vychádzame od tvorcu tohto termínu C.G. Junga, tak introvert je zameraný na svoje vnútro a na jeho rozvoj, pričom extrovert je zameraný na svoje okolie, a jeho "rozvoj", jeden má viac taktu, druhý kontaktu. Aby som tento nedostatok uzavrel, mám pocit, že Lipovetsky jednoducho zaútočil na dobový dôraz na sebarealizáciu, ktorý bol pre toto obdobie vďaka Maslowovi a humanistom pre USA typickým, pričom potreboval terminologický konštrukt, ktorý by niesol zástavu sociologickej kritiky do boja. Neopatrne si zvolil narcismus, ktorý dokonca uvádza ako vrchol individuálneho zrenia, čo už so mnou zatriaslo.

Tretí veľký nedostatok: proces individuácie/individualizácie je problém. Opäť podobný lapsus ako v prípade "druhého nedostatku". Procesom individualizácie rozumieme vnútorné zrenie osobnosti, ktoré často krát vedie k odlúčeniu alebo redukcii v účasti na spoločenskom dianí, avšak nie je jeho predmetom, ale voľbou. Ide o vrodenú možnosť priviesť psychiku k najväčšiemu možnému rozvoju celosti, integrity (C.G. Jung). Pomer, ktorý autor udáva ma zarážal, pretože hovorí o prevahe týchto "samostatných jednotiek" nad ľudom spoločenským. Snáď ide o dobový pomer, pretože dnes je situácia dramaticky opačná v prospech človeka davového, ktorý namiesto reflexie vlastného poslania otvára náruč konvenciám, tradíciám, zvykom a hlasu "autorít". Z tohto uhľa pohľadu sa dá trošku prehnane povedať, že autor mobilizuje proti známemu: Poznaj sám seba! a vyzýva k spoločenskej participácií.

Záverom dodávam, že kniha obsahuje aj veľa hodnotných myšlienok : "dnešný človek už chce všetko hic et nunc a nie per aspera ad astram" a podobne. Podľa môjho uváženia, mala byť táto kniha akousi apoteózou sociológie v časoch psychologickej hegemónie, ale mám pocit, že skôr nabrala kontúry labutej piesne.