Euthydémos přehled

předevčírem

Platón v předmětném dialogu vystupuje prostřednictvím Sókrata a jeho dvojsečné ironie proti sofistům (resp. jejich nelichotivé karikatuře) a rozkladnému působení jejich výuky, která musela nacházet u soutěživých Athéňanů příznivý ohlas, neboť umožňovala každému z nich, kdo si takovou výuku mohl dovolit, vítězit v soudních či šíře politických řečech, a osvojovat si tak domnělou zdatnost, rozumnost, ne-li moudrost. Zároveň ale prošlapává problémové okruhy, ve kterých se filosofie pohybuje dodnes, a dialog proto znovu dokládá Whiteheadova slova o dosavadní filosofii jako pouhém komentáři k Platónovi a činí jasnějšími motivy Nietzscheových útoků, jež vedl s bezohledností i příkladnou intelektuální poctivostí jak proti Platónovi, tak Sókratovi. Euthydémos může sloužit jako logicko-sémantické cvičení v pečlivém rozlišování predikace a totožnosti či predikace a relace, jejichž snad záměrná konfúze slouží sofistům k vyvracení stanovisek partnerů v dialogické při a jejich usvědčování z toho, že s libovolným tvrzením tvrdí i jeho opak. Podobně jako v Sofistovi, přichází i zde na přetřes problém nemožnosti nepravdivých vět (a návazně zároveň nemožnosti sporu), protože o něčem mluvit znamená mít to za něco jsoucího, kdežto tvrdit něco, co není, docela dobře nelze proto, že - jak to lze vztáhnout až k Parmenidově didaktické básni - co není, o tom přece nelze ani nic říct, ani o něm mít nějaké mínění. Dialog tak problematizuje různá užití slovesa EINAI (být), jeho užití absolutní, veridické či predikativní, a poukazuje na absurdní důsledky, vyplývající z jejich bezděčného - či v případě sofistů záměrného - směšování. Mám za to, že tato stručně zmíněná logicko-lingvistická cvičení slouží jako odrazový můstek nebo onen Schopenhauerův či Wittgensteinův příslovečný žebřík, který můžeme odkopnout, jakmile po něm vystoupáme k poznání, že ačkoli filosofie je nutně i podnikem pečlivé analýzy jazyka, je jí přece jen vlastní volání k věcem samým, od nichž nás mohou zvěcnělé a do věcí bezděčně projikované lingvistické struktury odvádět k bezduchému slovíčkaření a bezpředmětným sporům, které oč jsou jalovější - jak mimochodem dokládá i Euthydémos -, tím jsou prudší a jejich účastníci zákeřnější a ve výsledku směšnější (k jakým úsměvným závěrům vedla jen tranzitivnost některých sloves či dvojznačnost vztažných zájmen). Poznamenám jen na okraj, že dialog má důmyslnou dramatickou výstavbu, nepostrádá vtip ani uvěřitelnost, na které mu přidávají dobře načasovaná intelektuální a s nimi ruku v ruce jdoucí emocionální selhání, a čte se tak jedním dechem.

12.01.2015

Jedná se o Platóna, co víc dodat, že? Přeci jen však musím dát hvězdičku dolů a to za 1. část, tedy Euthydéma, který mě svou formou příliš neoslovil. Eristika je opravdu jeden velký chaos a slovíčkaření. - Sem tam k pousmání, rychle ale začne ´´lézt na nervy´´.
Dialog Menón hodnotím jako naprosto perfektní. :)