Faidros přehled

27.03.2022

Je to jeden ze známějších Platónových dialogů, je čtivý a celkem i stručný, takže se dá přečíst na pár posazení. Holt filosofie se tehdy ještě psala napůl metaforických, bájeslovným stylem, který napomáhal ke čtení, což v novověké filosofii je už spíše výjimkou. Kdo se chce Platónem zaobírat více do hloubky, neměl by tento dialog minout, kdo chce jenom nahlédnout do antické filosofie, je Faidros vynikající volbou, nejen je celkem srozumitelný, ale je též i o takových věcech, které dobře známe, nebo lépe zažíváme, prožíváme, zakoušíme, a to láska a krása.

Faidros je dialogem mezi Sokratem a Faidrem. Faidros nejdříve přednese Platónovi Lysiovu řeč o lásce. Lysios jako správný sofista nemůže nechat Platóna chladným, a tak ten pokusí vyvrátit Lysiovu řeč, která stojí na tezi, že je lepší vyhýbat se společnosti zamilovaného, a lépe je se obklopovat nezamilovanými (přáteli). Láskou oplývající osoba je nebezpečná a nevýhodná pro nás samé. Všimněme si typického sofistického důrazu na osobní růst a snahu o to, aby jejich daná řeč byla posluchači k užitku, k výhodě. (Připomíná mi to všechny ty dnešní rádoby rady jako investovat do kryptoměn apod.).
Sokrates (tedy Platón) prvně shrne znovu řeč Lysiovu, a poté se pustí do svého vymezení pojmu lásky. Ta láska, která jde od Boha nemůže být špatná. Je sice formou šílenství, ale šílenství božského, stejně jako šílenství věštecké (prorocké), básnické (múzické) a bohoslužebné. Láska je božím darem člověku. Jak ale pak vyvrátit dále řeč Lysiovu?

Dokázat toho, že i tento dar dá se zneužít. Lidská duše je jak vozataj se dvěma koňmi, jedním rozvážným a poslušným, směřujícím k nebesům, a druhý protivným, vzpouzejícím se a směřujícím k přízemnosti. Platón vykresluje různé duše a jejich putování do těla, a následné snahy o znovu rozpomínání na pravé podstaty (Platónovy ideje). (Zajímavé je, že Platón v této části mluví vlastně o cyklickém návratu duše do těla, tedy na zem, a jenom vynikající duše vracejí se natrvalo do nebes i dříve jak za 10 000 let).
Tělo je pro Platóna škeble, kde je duše vězněna, a při lásce, té božské, v druhém spatřuje něco více než jen smyslnost těla, a tu je ta láska ve své pozitivní podobě, božského zření na skutečnou podstatu života, zření za iluzivní stíny rádoby skutečnosti. Při patření na tuto krásu se duše opeřuje a vzlétá do věčných nadnebes (zde je dobré připomenout takové ty zmínky o tom, že když se člověk zamiluje, že má v břiše jakoby motýlky, tak představte si, že se vám srdce opeří, pak by to asi taky lechtalo, Platón mluví o tzv. pudu brkorodném).

A je to právě v této chvíli, kdy dokážeme jako vozatajové zkrotit toho neposlušného koně rozvážností, a tehdy máte tu lásky božskou, kdy v druhém spatřujeme souspolečenství s bohy, s věčností. Osvobodíme ctnost a naše lepší pudy, žijeme spořádaný život a společně spolu pak vzlétáme do nebes. V tomto je lásky tím nejlepším šílenstvím ze všech.
Vedle toho je však láska šíleně zvrácená, a to, když naše spřežení ovládne ten špatný kůň, jenž nás pak řídí k náruživost a žádostivosti, namísto rozvážnosti. To je ta podoba lásky, kterou lze kritizovat a odsuzovat. Nikoliv však lásku jako boží dar projevující se šílenstvím, které jste schopni zkrotit a v ctnosti žít.
To by bylo k první části tohoto dialogu. V druhé části Platón píše o rétorice. Rétorika jest umění, které pomocí řečí řídí lidské duše, a to nejen v soudních síních a lidových shromážděních, ale i v soukromých kroužcích atd. píše Platón. Toto umění má vycházet však z postižení pravdivosti, rétorika je tak u Platóna přesvědčování, které se zakládá na vystižení skutečného stavu věcí. Sofisty však byla rétorika považována jako přesvědčování vedené zálibou lidu, či zálibou v krásnosti řeči, bez ohledu na její podstatu, zdali předmět řeči odpovídá pravdě, na té vskutku sofistům nezáleželo.

Platón to shrnuje následovně:

"Dokud kdo nezná pravé podstaty věcí, o kterých mluví a píše a nedovede o všem výměr dáti a podaje výměr, zase zpět po rodech pojem rozebrati až k jedincům, a co povahy duše se tkne, dokud rovněž znalecky tak svou řeč nedovede založiti a uspořádati, aby vyhledávaje každé povaze jí svědčící formu, podával všestrannější duši řeč pestrou, ale ve všem ujednocenou a duši prosté prostou – dříve není možno, aby řeči, jak daleko rozsah jich sahá, byly pěstěny nějak podle pravidel umění, ať již mají poskytnouti poučení nebo přemluviti posluchače." (s. 93)
Poslední a nejkratší část zabírá výklad o původu a užitečnosti písma pro paměť. Zde Platón dochází k přesvědčení, že písmo paměť neposiluje, nýbrž je důvodem k ještě větší zapomětlivosti. Text stejně jako obraz se snaží tvářit živě, ale když se ho na něco zeptáš, mlčí. Pasivně jde z ruky do ruky světem. (Tady mě však napadá, co interaktivní vypravování, různé interpretační aktivity apod.? Text pak není pouze pasivním zdrojem, ale je oživován ve čtenářích.) Zde to však souvisí obecně s Platónovým výkladem o pouhém obraznosti věcí vezdejších, a písmo, ježto je až produktem, obrazem našeho vlastního myšlení, pak je vlastně ještě zase o krok dále od idejí. Psát pak se má ve stáří pro zábavu a taky proto, že člověku už tolik neslouží paměť.
S tímto bych asi úplně nesouhlasil, nakonec Platónův text mohu číst jedině proto, že ho napsal, každopádně má v něčem pravdu, že je důležité často prvně hodně myslet a pak teprve psát, prvně si vše řádně utřídit své myšlenky, než je v rychlosti hrnout na čtenáře.
Myslím, že i v tom bych s Platónem souhlasil, že je často mnohem lepší živý učitel než pouhá učebnice. Rozhovor s člověkem než s jeho statusem na Facebooku, mnohem lepší je vyznat lásku vlastními slovy, než poslat SMS atd.
Pak jsou tady všemožný pisálkové, kteří chrlí desítky textů, ale z nichž jen málo stojí za to opravdu číst. A stejně tak je třeba umět se některým věcem učit zpaměti, a ne se furt spoléhat na Google.