Falkenfrau přehled

09.04.2022

Z počátku mi přišly básně silnější, později bylo stále více "vypustitelných", sbírka upadla do monotónnosti, často myšlenkové prázdnoty, a bohužel nenaplnila očekávání.

29.03.2022

Ke sbírce jsem se dostal skrze seznam nominací na letošní Magnesii literu, o autorce jsem sice slyšel už dřív, ale její básnické ani literárněvědné práce jsem neznal (snad s výjimkou nějakých ukázek). Obecně vzato je Falkenfrau kvalitní sbírka, v níž jsem po delší době zas jednou vnímal jakousi mnohohlasou mohutnost dávné poezie. V mnoha básních (či aspoň částech básní) totiž autorka zdatně rozehrává téměř až symfonii těch nejlepších českých básnických tradic od Březiny až po Skácela. Hudební metaforiku nevolím náhodou, všudypřítomné aluze na hudbu a snahy o její básnické uchopení (mnohem spíš než hudebnost sama) jsou totiž asi nejvýraznějším vnějším znakem celé sbírky.

Právě zde pro mě vyvstává první potíž, která mi neumožňuje hodnotit celek výš, jakkoli by si to snad zasloužil a i já k tomu původně vůli měl. Odhlédněme od toho, že ty všemožné motivy a aluze spjaté s vážnou hudbou tam mnohdy působí jako poněkud uměle (dodatečně?) nastrčené, jako by snad měly držet celek pohromadě nebo být charakteristikou této sbírky za každou cenu. Mnohem závažnější pro mě je, že tak silný důraz na něco, co už dnes ani zdaleka není obecně sdílenou znalostí, v básnické tvorbě zavání elitářstvím, poněkud chtěnou exkluzivitou, za nimiž se dost možná skrývá citová i myšlenková vyprázdněnost, jak už jsem to popisoval před nedávnem v recenzi Spádů od Jana M. Hellera. Nemůžu pochopitelně vyloučit, že básnířka cílí hlavně na komunitu klasických hudebníků, muzikologů či melomanů, na něž bez dohledávání zafungují erudovaná pomrknutí typu „con brio“ nebo „třetí věta Brahmsovy třetí“, ale pro mě je zkrátka poeta doctus ve 21. století anachronismem. To, co ještě může zafungovat v esejistice a snad i v próze, jelikož to tam může získat širší prostor (a tím pádem i důvěryhodnost, přesvědčivost, a tedy i působivost), v poezii trčí dost rozpačitě, protože stejně jako jsem si to dovedl vygooglovat já, si to teoreticky mohla googlovat i autorka. A představa tvorby či recepce poezie za doprovodu vydatného googlování mě nijak netěší a jaksi nenaplňuje má očekávání, pokud jde o sílu a poslání básnictví. (A tím teď naprosto nechci zpochybňovat reálnou náklonnost Kláry Goldstein k vážné hudbě a její znalosti. K tomu – neboť se neznáme – nejsem kompetentní.)

Další potíží sbírky Falkenfrau je, že vedle básní, které jsou skvělé a silné (konkrétně: tak dlouho chceš napsat báseň; u kávy ti toho řekne tolik; r. strasse; takto vystupuje z vlaku – netečnost mrazu; vzývání génia; noc otáčí se po brusu; im wunderschönen monat mai; v noci jsme mluvili o Brucknerovi; led vzpomínky trhal), jsem narážel na texty vlastně zbytečné, bez problémů vyřaditelné. Je to odvěký problém sbírek, jemuž se nejde plně vyhnout nikdy (už jen proto, že i kdyby tvůrce předem dlouze a složitě konzultovat kvality svých textů s redaktory, jinými básníky atp., nikdy nedospěje k jednoznačnému stanovení ideálního výběru a pořadí textů), ale přesto existují (asi jako u hudebních alb) výběry promyšlenější a působivější a výběry v podstatě nahodilé, s pár silnými čísly a zbytkem spíš do počtu (často snad z nostalgie autora, jenž se se svými básnickými „dětmi“ nedokázal nekompromisně rozloučit). Sbírka Kláry Goldstein určitě nepatří do té druhé zmiňované kategorie, zároveň si však dovedu představit ještě větší úspornost, rozvážnost při vybírání a cizelování. A docela rád bych se v tomto ohledu zbavil básní a pasáží, z nichž mi ční (a odpusťte mi asi vcelku nepřiléhavou metaforu) jakési postpubertální vidění/veršování, četnější a trvalejší snad v tvorbě (a odpusťte mi asi vcelku stereotypizační myšlenku) žen-básnířek, neboť souvisí s tím, co jsem vždycky (a teď myslím především na tvorbu psanou do šuplíku nebo později na různá internetová básnická fóra) vnímal jako příznačné pro poetické vidění náctiletých dívek. Na tom by samozřejmě nemuselo být nic špatného, nelze ostatně vyloučit, že jde o záměr (a i kdyby ne, tak je to jedno), uvedený kontrast a napětí jím vznikající (poeta doctus rafinovaně čerpající z nejlepších tradic české poezie a erudovaně pracující s odkazy na hudební klasiku vs. místy naivně-konvenční, ale v čemsi čerstvé postpubertální poetické vnímání světa) snad může být plodné a funkční, nicméně na mě působilo rušivě. A celek sbírky tím pádem jako nedotepaný, místy umazaný majstrštyk. Koneckonců trefně, byť úplně jinými obrazy, to vystihla samotná autorka hned v úvodní (kvalitní!) básni:

„Tak dlouho chceš napsat báseň,
která by to ještě zachytila,
v níž by se to vzájemně dotklo
tak bezhlesně a modře
jako v té hloubce na úpatí hory.

Ale mezitím zjišťuješ,
že synonyma toho, co se děje,
neexistují
a každá metafora připomíná popraskaný lak.
Co zaslechneš, nutí do kašle.
[…]“