Fenomén Kohout přehled

05.11.2024

Fenomén Kohout mě provází už desítky let. Ve svém prvním „nakladatelském“ zaměstnání, chvíli po sametové revoluci, jsem objevila Indiánský běh, a tím i nový svět. Svět lidí, které socialistický režim – řečeno dnešními slovy – úmyslně a cíleně diskriminoval, možná spíše deklasoval. Díky úžasnému vypravěčskému umění Terezy Kohoutové jsem se začala pídit po podrobnostech téhle zajímavé indiánské rodiny.
Následovala kniha Kde je zakopán pes a já jsem pochopila, proč si autor vysloužil renomé Pana spisovatele, i když možná jeho lidské/otcovské kvality jsou sporné. Potom se ke mně dostala autobiografie Vlasty Chramostové, a já jsem objevila třetí možnost, jak lze nahlížet na Pavla Kohouta. Mezitím jsem přečetla Nápady svaté Kláry, Bílou knihu, Hodinu tance a lásky, Katyni a taky Hvězdnou hodinu vrahů, a můj obdiv k autorovi stále rostl.
Při četbě Kosatíkovy knihy mě často napadalo srovnání s Novákovou monografií Kundery: obě knihy jsou doslova nabité fakty; jen vyhledat je, chronologicky a s patřičným komentářem je poskládat do smysluplného textu muselo dát spoustu práce a zabrat mnoho času. Navíc oba „objekty monografií“ měly podobné rodinné zázemí i podobný literární vývoj. Z mého porovnávání obou knih vyšel lépe autor Kohoutovy monografie: připadá mi, že dokáže být nestrannější nežli pan Novák, že dokáže Kohoutovi přiznat body, navzdory mnoha kritickým výhradám, dokáže a hlavně se snaží ho lidsky chápat.
Takže určitě doporučuju, ale zřejmě spíše fajnšmekrům. A jedním dechem se zařazuju mezi ně: na to, jak hutná a v podstatě faktografická je to kniha, hltala jsem ji mnohem více než nějaký thriller a nedokázala jsem ji odložit. Za mě výborně napsaný životní příběh, který navíc ještě neskončil . . .
P.S. Moji rodiče jsou Kohoutovi vrstevníci a tak jsem již v útlém věku slýchala ono revoluční dvojverší „jednou rukou verše píšu, v druhé držím revolver“, aniž jsem ovšem tušila, kdo je autorem.

18.10.2024

(SPOILER) Hodnotit mnohá počínání Pavla Kohouta dnešní optikou asi nelze. Přesto se o to pokusím.

40. a 50. léta: Věřím, že na mladého člověka musel silně zapůsobit fakt v podobě osvobození republiky Rudou armádou (participace armády USA zůstala bohužel v pozadí) a celková vládní i společenská orientace na Sovětský svaz. Takže vstup do strany (věřím, že to bylo z přesvědčení) bych mu nevyčítal. Následné "budovatelské nadšení" a původní vize "práce na společné věci"... to asi také ne. Je otázkou, nakolik reálně vnímal (respektive nechtěl vnímat) to, co se dělo potom. To byla asi nejnáročnější část knihy, vcítit se do pana Kohouta té doby v rovině osobní i pracovní bylo složitější a složitější.

60. léta: Zhroucení idealistických představ o Stalinovi, pravda o politických procesech, vývoj činnosti strany a celková změna společenského klimatu musela v myslích původních komunistů vyvolat mnohé otazníky. A po příjezdu sovětských tanků do Prahy - opět věřím, že mohlo dojít v hlavě kteréhokoliv člověka ke změně v osobním vývoji.

Následné 2 dekády - Chartou se pan Kohout myslím vykoupil z mnohého a následná šikana ze strany StB se nedá přát asi nikomu. Na závěr přišla nucená ztráta vlasti.

Je tedy férové přiznat, že knížky pana Kohouta mám rád, proto třeba nemusím být úplně nestranný. Možná jsem i naivní. Jeho mnohá počínání ale určitě neobhajuji, jen se je snažím pochopit.
A málem bych zapomněl, autor této knihy odvedl skvělou práci.