Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978) přehled

18.04.2021

Cílem druhého dílu Peroutkovy biografie bylo ukázat, že „novinář první republiky“ žil po jejím zániku ještě 40 let, během nichž prošel nacistickým lágrem, politicky se činil v exilu a neúnavně pokračoval v žurnalistické práci (od roku 1951 až do konce života vysílala Svobodná Evropa jeho „talky“ do Československa). V roce 1938 ale skončil svět, pro který žil, a jeho „pozdější život“ byl poznamenán vnitřní chmurou, že svůj „život nenaplnil, že neuskutečnil jeho předurčený smysl“. Peroutkův exilový život je „příběhem muže, který nesplnil velká očekávání, s nimiž do exilu šel; příběhem muže, který se z vřavy světa nakonec skryl do samoty; příběhem žurnalisty, jenž ztratil publikum bezprostředně reagující na jeho myšlenky; příběhem spisovatele, který se neprosadil v kultuře, do níž byl přesazen; a také příběhem muže, který stáří po životě plném bojů a neklidu prožil v neustálé finanční tísni.“ V souvislosti s kauzou „Hrad vs. Peroutka“ jsou zajímavé pasáže o jeho textech v pochmurné atmosféře druhé i třetí republiky, kdy Peroutka nechtěl rezignovat ani emigrovat a zůstal realistou. Jenže kdokoliv se v období postupného „vaření žáby“ mezi lety 1938 a 1948 pokoušel hledat cestičky a zachovat si naději (z politiků třeba prezident Hácha nebo ministerský předseda Beran) byl později komunisty diskreditován jako kolaborant. O nějaké fascinaci nacismem nemůže být řeč a je příznačné, že hradní mluvčí Ovčáček věrně převzal půlstoletí starou komunistickou propagandu. Kniha je hodně zatížená detailními popisy dění v exilové Radě svobodného Československa, zajímavější než tyto žabomyší války o posty bez jakéhokoliv vlivu je však obecnější postřeh, že poúnorový exil se ocitl v geopolitické izolaci. Byl totiž reprezentován lidmi, kteří svými chybami otevřeli Gottwaldovi cestu k moci, a zatímco se už krátce po válce stal z denacifikovaného Německa významný spojenec Západu, pro Čechy to byl stále nepřítel číslo jedna. A velkou politickou zátěží se stal také odsun – slovy Jaroslava Stránského: „Co se v Praze jevilo jako absolutně principiální opatření, je zde důvodem k výčitkám svědomí.“ A i osobně to pro exulanty muselo být náročné – viděli, že Češi přijali komunistický teror takřka bez odporu, a sami byli pod tlakem StB, která je lákala k návratu domů. A brutálním mementem byl únos poválečného předsedy sociální demokracie Bohumila Laušmana, jenž už z komunistického kriminálu živý nevyšel. (7/10)

21.07.2020

Není to veselé čtení - co zbývá intelektuálovi, který nechce jít zbytečně (nebo vůbec) na smrt? Díky článkům Mileny Jesenské jsem pochopil tu psychologickou změnu, jaká nastala mezi jarem 1938 a 1939. A díky této změně v národě i trošku porozuměl Peroutkově snaze zachránit v mase, co se dá. A odpovídá tomu i jeho taktika po roce 1945 i po roce 1948. Jak by asi skončili bratři Čapkové po roce 1948? A co by bylo s Benešem, kdyby nezemřel ve stejném roce? Mohl jít osud nějak jinak? Kniha jen vypovídá o Peroutkově cestě. Osobně by mne zajímal jeho vztah s Vladimírem Krajinou, se kterým se na této cestě musel potkat. Sice se říká, že Karel Havlíček se nepoddal, ale co mohl vlastně v Brixenu dělat? A když se vrátil, byl pro všechny neviditelný. Vlastně podobně jako Peroutka. Věřil v to lepší, co je v lidech a neustále se klamal.