Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938) přehled

06.12.2021

Na úvod předesílám, že mé hodnocení odráží subjektivní dojem z knihy, nehodnotí kvalitu zpracování a už vůbec ne osobnost Ferdinanda Peroutky.

Zjistil jsem, že čtení biografií mi vyhovuje jen oním "klasickým" způsobem, ve kterém se chronologicky rozebírá život osoby, o níž jde. Měl jsem obrovský problém s členěním Peroutkovy biografie po tématech, protože mi ohromně nabourávalo možnost čtení v kontextu. Sotva se autor v popisu Peroutkova přístupu k čemukoli dostal před válečné období, v dalším tématu se zase brodil na začátku dvacátých let a mně extrémně vadilo to, že jsem nedokázal sledovat Peroutkův názorový vývoj lineárně, ale byl mi předestírán pouze po jednotlivých výsecích. Do čtení jsem se nutil a dočetl jen proto, že z principu rozečtené knihy neodkládám.

Nevyhovovalo mi také časté odbíhání k jiným postavám a jejich myšlenkám (i když, paradoxně, třeba v biografii o Magorovi nebo o Blatném jsem byl nadšený z toho, že jsem se dozvěděl něco nového i o jiných osobách...).

Na druhou stranu uznávám, že Peroutkova osobnost a její novinářský vývoj byl podán obsáhle a podrobně.

07.04.2021

Po této biografii jsem sáhl v září 2016, kdy byla poprvé pravomocně rozhodnuta kauza „Hitler je gentleman“ (a je hodně smutnou vizitkou české justice, že je i o pět let později stále živá) a zajímalo mě, kdo byl ve skutečnosti Ferdinand Peroutka. Na jednu stranu aura mýtického pána s dýmkou, ikony první republiky, pátečníků, Přítomnost, Budování státu… A na druhou stranu hradní „hnojomet“ mluvčího Ovčáčka, aby obhájil jeden nepodložený blábol prezidenta Zemana – antisemitismus, fascinace nacismem a Hitlerem… Pavel Kosatík popsal o Peroutkovi přes 600 stran a první díl jeho životopisu je tak zajímavý a poutavě napsaný, že jsem ho přečetl takřka za víkend. Jak poznamenává sám autor, příběh největšího novináře první republiky a jednoho z jejích symbolů je do jisté míry také příběhem první republiky samotné. Je totiž pozoruhodné, že Peroutkova generace „srostla“ s novým státem natolik, že jeho budování se stalo smyslem jejich životů. Když se pak ve 30. letech stát ocitl v problémech, pocítili silnou úzkost. Nelze si ale nevšimnout, že to byla tak trochu „republika snů“ a Kosatík poznamenává, že byť se Masaryk, Peroutka a spol. považovali za kované realisty a své názorové protivníky odsuzovali jako snílky, ve skutečnosti sami „vybudovali svůj vlastní myšlenkový svět na iluzivním půdorysu“. Křehkost státu a idejí, na kterých byl založený, se naplno projevila po Mnichovu. Peroutka sám ale koncem 30. let slabost Československa dobře vnímal a napsal, že „jediným jeho úkolem je projít beze škody touto krizí“. Ztrácel nicméně sílu psát, protože „jeho“ svět se postupně hroutil a události přestávaly dávat smysl, vychýlily se z osy dobra a zla. Když jsem knihu četl, sám jsem pracoval v novinách a velice mě proto zaujaly pasáže o prvorepublikové žurnalistice, kdy většina médií nepokrytě fungovala jako hlásné trouby politických stran (z toho Přítomnost poněkud vybočovala) a běžně se do novin psalo pod různými pseudonymy. Zajímavé jsou i různé osobnostní střípky o Peroutkovy, třeba jaký kladl důraz na psychologickou stránku věci a snahu „vciťovat se do druhých lidí a porozumět tak jejich pohnutkám i uhodnout případné budoucí podoby jejich činů“ nebo že se zavázal slavnou epopej Budování státu vydávat po sešitech každých 14 dnů a dostal se do pod takový tlak, že někdy jen „překlápěl“ své staré sloupky a nelámal si vždy hlavu s ověřováním detailů. (9/10)