Filosofická zkoumání přehled

Spolu s Jarodu Peregrinem asi můžeme zajásat nad tím slavným faktem, že Wittgenstein opustil traktátovskou strukturu a traktátovské myšlení vůbec. Otevřením knihy ocitáme se ve světe poněkud jiném, světě který není hluboce metafyzický, světě, který je racionální, je analyticky užitečný a je zkrátka mimořádně zajímavý. S Peregrinem se tedy shoduji, shoduji se s tvrzením, že bychom se měli radovat z Wittgensteinova obratu, z toho, že odvrhl předešlé své myšlení. Kdyby zůstal u Traktátu, nemohl by, myslím, nikdy být považován za opravdu velkého filosofa. Dnes bychom se na něj koukali spíše jako na kuriozitu, ve své době populární jako ti, kdo propagovali éter. Stal by se dějinám, při nejlepším, cimrmanovským pionýrem slepých uliček.

Jazykové hry patří mezi ty zajímavější filosofické koncepty posledních let. Své využití najde nejen v každém humanitním oboru, přechází i do oborů přírodních. V tom smyslu je to opravdu pozoruhodná záležitost, kterou je třeba vnímat. My právníci ji samozřejmě máme obzvláště rádi, mnohost jazykových her nám dává strašnou spoustu možné zábavy. Sám ostatně zvažuji jisté pojednání o vztahu jazykových her a zásady ignorantia legis non excusat. Ostatně o jazykové výjimečnosti práva nemůže být sporu, pohleďte na řečové akty Austona a Serla, nejzajímavější jejich práce jsou právě tehdy, když pojednávají o deklarativních aktech.

Autorův přechod ze systému jmen na systém pravidel je tedy nejen užitečný, je strašně zajímavý. Opět – i pro právníky. Wittgenstein se potýká se stejným problémem, jako třeba Kelsen – normativním regresem, kterému jakoby nebylo konce. WIttgenstein má výhodu – na rozdíl od Kelsena se mlže uchýlit k mimoprávním zdrojům normativity. Připomínám však jednu věc, teoreticky čistá jeho práce není. Ani jemu se, samozřejmě, bože můj!, nepodařilo překonat Humovu tezi. I Wittgenstein in fine odvozuje z faktů normy a dopouští se tak nezbytně logického lapsu. Nu ale to je už hádám jedno.

Kniha není dokonalá, alespoň po formální stránce ne. Ač může člověk oslavovat jeho opuštění traktátovské struktury, přeci zůstal jen vykročen ke standardnímu textu. Kdybych měl stylistické snažení autorovo k něčemu připodobnit, byl by to, patrně Nietzsche. Jeho aforismy mají k Wittgenstainovým nejblíže. Třebaže nepopírám, že Nietzsche si udržel větší dávku poetiky a abstraktnosti. Ostatně, mimochodem, existuje jakási studie reflektující vliv Nietzscheho na Wittgenstaina, který je po mém soudu značný. Pravdou naposledy zůstává, že to autor snad trochu přepísknul. Kniha je delší a v jistém okamžiku úmornější, než by jí slušelo. Budiž jí to ale odpuštěno.

P.S. Považuji mimochodem za poněkud smutné, že zde na Databázi má větší čtenost Traktát, než Zkoumání. Je to omyl čtenářstva, který je politováníhodný.

05.01.2023

Tady jsem se těžce a tvrdě zamilovala do analytické filozofie, neboť takhle hluboce jsem nespadla nikdy do lásky. Hry, pravidla, rodinné podobnosti, logika. Wittgensteinovi nelze nic vytknout. Dělá filozofii jako kdyby se ji pokoušel zničit. Tím dokazuje možnost dělání filozofie, neboť v logice je pravidlo, že snažíme se li nějaký výrok dokázat, předpokládejme, že je špatný.