Havarrské kobky přehled

02.12.2024

Osobně jsem napřed četl Lovce artefaktů, který mi teda připadal o poznání lepší.
1. jak už bylo řečeno, jsem zloděj, ale nic zlodějského moc nedělám.
Navíc pro horším úvodní naházení jsem měl útok slabší než většina nepřátel. Takže vše jen záviselo na hodech v souboji.
2. Během čtení, jsem zjišťoval, že jsem minul snad 90% věcí, a bojovat s medúzou když má útok o 5 víc než já, bez zrcadla nebo něčeho kouzelného...to bylo velmi krátké. Možná náhoda, nevím.
Navíc i to bloudění po tunelech, kdy jsem někoho nechal být a za 2 chodby dál jsem se rubal s nepřáteli a nikdo si nevšiml...
Jako nebylo to špatné, ale popravdě nemám momentálně chuť to hrát znovu...

14.08.2024

Jméno Jiří Zahradníček není na gamebookové scéně neznámé, takže bylo jen otázkou času, než se k některé z jeho knih dostanu. Během četby na mě dýchla oldschoolová atmosféra knih Fighting Fantasy smísených s ranou českou gamebookovou tvorbou. Týká se to jak úvodních pravidel hry, tak samotného dungeonu a vlastně i příběhu (jehož pozadí mi přijde trochu nedomyšlené, ale i tak postačilo). Knize se ovšem daří čtenáře vtáhnout a přenést na něj nadšení ze hry, takže pokud mi něco skřípalo, zvykl jsem si rychle.
Problém tkví v tom, že i když je vaše postava zloděj, namísto stínové kleptomanie spíš co chvíli buší do poměrně tuhých nepřátel jako pravověrný válečník. Hra k tomu i sama svádí, ať už nalézáním magických předmětů prospěšných v boji nebo výskytem fightů, kterým se jednoduše nelze vyhnout. To po pár hrách ovlivní i počáteční výběr schopností (takový Kritický úder se hodí) a kde číhají pasti už časem většinou tušíte. Hru se mi úspěšně podařilo projít na třetí pokus, kdy jsem si dobře naházel postavu, získal cestou dobré vybavení a výzvou se tak pro mě stal až závěrečný epický bossfight. Tomuto svazku nechybí napětí z odhalování neznáma a jelikož jsem zdaleka neprozkoumal vše, tak ani značná znovuhratelnost.
Havarrské kobky potěší (nejen) čtenáře devadesátkových gamebooků.