Hluk přehled

17.01.2024

Knížka je sice ve své básnické části o něco slabší než jiné autorovy sbírky, ale má z mého pohledu dvě přednosti, přičemž obě souvisejí s její částí prozaickou (krátce na vysvětlenou: básně – někdy v krátkých blocích, jindy jednotlivě – se v ní střídají s reflexivními povídkami).

První plus je sugestivní zachycení autobiografických motivů a dobové atmosféry (Praha osmdesátých a začátku devadesátých let), protkané silně existenciálním podkladem a poetikou. Ne vše je zdařilé, plně dopracované a vybroušené, ne vše je důkladně promyšlené a bezvýhradně hluboké, ale i tak je to silný záznam odcizení, melancholie a sebezpytných analýz, který působí svěže a – jakkoli se tomuto slovu autor v jedné pasáži krásně vysmál – autenticky, prožitě, hmatatelně.

Druhé pak je ryze osobní: s protagonisty jeho povídek se zkrátka ztotožňuji, a to celkem snadno. I přes rozdílné kulisy (!), profese či okolnosti jako bych k nim – a tím i k autorovi – měl velmi blízko. Uvědomuju si ovšem, že toto není žádný univerzální soud a jiné čtenáře mohou de facto ze stejného důvodu Halmayovy prozaické pokusy klidně i iritovat.

O tom, že tato knížka dovede působit a sloužit čtenářů vskutku rozmanitě, svědčí i jedna úsměvná kuriozita: ve výtisku, jejž jsem si vypůjčil z knihovny, jsou u několika básní na margináliích téměř nečitelné přípisky tužkou a drobounkým písmem. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, takové věci občas studenti dělávají, ale překvapilo mě, že obsahují poměrně dost cifer. Jal jsem se je luštit a zjistil jsem, že jsou to výpisky z nějaké seznamky či inzerátů, uvádějící jména, výšku, věk, telefonní čísla a někdy i další charakteristiky (barva vlasů, záliby typu sport, plavání) chlapců a mladých mužů, a to v poměrně velkém věkovém rozpětí. Čertví, proč si to nějaká čtenářka (či čtenář?) poznamenávala právě do Halmayovy knížky (kterou navíc musela po měsíci vrátit!) a právě jen pod těch několik básní.

A na závěr ještě pár úryvků (tentokrát opravdu jen úryvků):

Navěky odděleni od podstaty věci
zíráme na ohradu zemědělského družstva,
rýsující se jak náš vlastní negativ
v nezemském, chladném ránu.

(Vidina, s. 6.)

---

Dnes, kdy se zhroutila představa literatury, je skoro směšné pokoušet se pěstovat ji jako způsob existence. Pocit, že bych mohl říct něco skutečně nového, působí div ne trapně. Po vší té vyhlašované autenticitě vypadá spisovatel uprostřed hromady sraček v nejlepším případě jako pošuk, který roztrubuje do světa, že onanuje.

[...]

Na večírku přirozeně k ničemu nedošlo. Všechno se dálo jenom verbálně – jako ostatně velká část našich životů. Underground byl pro mě silně platonickou stylizací, pořádně jsem ho ani nechápal, jeho východiska mi byla cizí. Když se dívám z dálky na toho kluka, co miloval druhou generaci ruského symbolismu, vůbec mi nepřipadá směšný. Necítím ale taky ani závan dojetí. Necítím nic.

[...]

Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevil v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam.

[...]

Celá absurdita, vycházející z naprostého nepoměru mezi oním vně a uvnitř, umožňuje nakonec zahlédnout sebe sama jako člověka, pěstujícího zálibu ve fikcích, jež nemají žádné opodstatnění. Ne, to není alibi. Ani poukazování na relativitu napsaného. To je hrůza z relativity jako takové. Jsem přesvědčen, že člověk, o němž mluvím, jevil se v těch kterých konkrétních chvílích naprosto jinak. Že toto vše je pouhou eventualitou jeho života. Nicméně eventualitou, která se nakonec stala skutečností.

(Světlo, s. 7, 10, 11, 12–13)

---

Tam jsme se potkali. Za garážemi dvora.
Ztracený ve slunci byl jak metafora
ničeho, který byl zase jen tento dvůr.
Tak jsme se ukryli. Do světla. Do kontur.

Pak celé dlouhé dny hledíce na květinu
v přízemí za oknem, jež bylo věčně v stínu,
poslouchali svůj dech.
Stávali jsme se lidmi.

(Kýč, s. 15)

---

Za tmy, když vyrážíme na svůj lov
(s cizími obličeji,
s očima, ústy velkých lišajů),

když rukama, které už nejsou naše,
se dotýkáme vlastních vzpomínek,
cítíme jasně svoji noční kořist.

(Lišaj, s. 29)

30.08.2023

Nálada doby tu určitě je. Z momentu do momentu, člověk prochází a snad i chápe tyhle, asi hodně osobní, vzpomínky autora, které jsou ale zároveň bez kontextu spíše jen jakýmsi zábleskem. Moc se z toho chytit nedá, zároveň to ale není vůbec špatné.

"Přiznám se, že ani přesně nevím, proč to vykládám. Tento text není veden touhou cokoli rekonstruovat. Je pouhým pokusem o určitý způsob existence. Pocit naprosté výlučnosti zvuků a světla vzbuzuje představu přesahu, vyústění do nějakého jiného rozměru. Když nyní vidím svoje tělo, jímž protéká jas lampy, připadá mi, že hoří tímtéž ohněm jako kterákoli rostlina. Průzračné tělo pod lampou v hustém šeru, způsobilé dávat život. Vidím, jak z mého těla vystupuje tělo jiné, nadané toutéž silou, promítá fantastické obrazy do koutů noci. Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevilo v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam. A přesto se zdá skoro nemožné, aby příběh neexistoval. Jakási viditelná nit přece být musí."

""Napíšeš mi?" zeptala se ho s toutéž živelností, na kterou ani po letech nemohl zapomenout.
"Asi spíš ne," zapálil si.
Veliká okna planula do ulice skoro jako oheň, u kterého se hřáli, když civilizace skončila."