Petr Halmay
česká, 1958
Populární knihy
/ všech 7 knih
Nové komentáře u knih Petr Halmay
Hluk
„Knížka je sice ve své básnické části o něco slabší než jiné autorovy sbírky, ale má z mého pohledu dvě přednosti, přičemž obě souvisejí s její částí prozaickou (krátce na vysvětlenou: básně – někdy v krátkých blocích, jindy jednotlivě – se v ní střídají s reflexivními povídkami).
První plus je sugestivní zachycení autobiografických motivů a dobové atmosféry (Praha osmdesátých a začátku devadesátých let), protkané silně existenciálním podkladem a poetikou. Ne vše je zdařilé, plně dopracované a vybroušené, ne vše je důkladně promyšlené a bezvýhradně hluboké, ale i tak je to silný záznam odcizení, melancholie a sebezpytných analýz, který působí svěže a – jakkoli se tomuto slovu autor v jedné pasáži krásně vysmál – autenticky, prožitě, hmatatelně.
Druhé pak je ryze osobní: s protagonisty jeho povídek se zkrátka ztotožňuji, a to celkem snadno. I přes rozdílné kulisy (!), profese či okolnosti jako bych k nim – a tím i k autorovi – měl velmi blízko. Uvědomuju si ovšem, že toto není žádný univerzální soud a jiné čtenáře mohou de facto ze stejného důvodu Halmayovy prozaické pokusy klidně i iritovat.
O tom, že tato knížka dovede působit a sloužit čtenářů vskutku rozmanitě, svědčí i jedna úsměvná kuriozita: ve výtisku, jejž jsem si vypůjčil z knihovny, jsou u několika básní na margináliích téměř nečitelné přípisky tužkou a drobounkým písmem. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, takové věci občas studenti dělávají, ale překvapilo mě, že obsahují poměrně dost cifer. Jal jsem se je luštit a zjistil jsem, že jsou to výpisky z nějaké seznamky či inzerátů, uvádějící jména, výšku, věk, telefonní čísla a někdy i další charakteristiky (barva vlasů, záliby typu sport, plavání) chlapců a mladých mužů, a to v poměrně velkém věkovém rozpětí. Čertví, proč si to nějaká čtenářka (či čtenář?) poznamenávala právě do Halmayovy knížky (kterou navíc musela po měsíci vrátit!) a právě jen pod těch několik básní.
A na závěr ještě pár úryvků (tentokrát opravdu jen úryvků):
Navěky odděleni od podstaty věci
zíráme na ohradu zemědělského družstva,
rýsující se jak náš vlastní negativ
v nezemském, chladném ránu.
(Vidina, s. 6.)
---
Dnes, kdy se zhroutila představa literatury, je skoro směšné pokoušet se pěstovat ji jako způsob existence. Pocit, že bych mohl říct něco skutečně nového, působí div ne trapně. Po vší té vyhlašované autenticitě vypadá spisovatel uprostřed hromady sraček v nejlepším případě jako pošuk, který roztrubuje do světa, že onanuje.
[...]
Na večírku přirozeně k ničemu nedošlo. Všechno se dálo jenom verbálně – jako ostatně velká část našich životů. Underground byl pro mě silně platonickou stylizací, pořádně jsem ho ani nechápal, jeho východiska mi byla cizí. Když se dívám z dálky na toho kluka, co miloval druhou generaci ruského symbolismu, vůbec mi nepřipadá směšný. Necítím ale taky ani závan dojetí. Necítím nic.
[...]
Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevil v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam.
[...]
Celá absurdita, vycházející z naprostého nepoměru mezi oním vně a uvnitř, umožňuje nakonec zahlédnout sebe sama jako člověka, pěstujícího zálibu ve fikcích, jež nemají žádné opodstatnění. Ne, to není alibi. Ani poukazování na relativitu napsaného. To je hrůza z relativity jako takové. Jsem přesvědčen, že člověk, o němž mluvím, jevil se v těch kterých konkrétních chvílích naprosto jinak. Že toto vše je pouhou eventualitou jeho života. Nicméně eventualitou, která se nakonec stala skutečností.
(Světlo, s. 7, 10, 11, 12–13)
---
Tam jsme se potkali. Za garážemi dvora.
Ztracený ve slunci byl jak metafora
ničeho, který byl zase jen tento dvůr.
Tak jsme se ukryli. Do světla. Do kontur.
Pak celé dlouhé dny hledíce na květinu
v přízemí za oknem, jež bylo věčně v stínu,
poslouchali svůj dech.
Stávali jsme se lidmi.
(Kýč, s. 15)
---
Za tmy, když vyrážíme na svůj lov
(s cizími obličeji,
s očima, ústy velkých lišajů),
když rukama, které už nejsou naše,
se dotýkáme vlastních vzpomínek,
cítíme jasně svoji noční kořist.
(Lišaj, s. 29)“... celý text
— V_M
Strašná záře
„Halmayovu básnickou tvorbu mám rád. Líbí se mi prolínavost, téměř repetitivnost motivů a témat, jednota času a prostoru (při vědomí veškerých přesahů), již autor buduje už od první (čili této) vydané sbírky a jíž je věrný až po knížku doposud poslední.
I ve Strašné záři tedy nalezneme odkazy k jeho rodinné minulosti a přítomnosti (venkovský dům na Kladensku, děda, rodiče, strýc), k aktuálnímu pracovnímu prostředí a kolegům (sklad kulis Národního divadla), k blízkým (to v případě této sbírky hlavně v dedikacích) a pak frekventované motivy září, bytostí, světel (jak příznačně Halmay své sbírky pojmenovává!), krve a tělesnosti, rozličných atributů periferních, okrajových, neladných a opomíjených míst a prostorů. Je v tom expresionismus (byť ne tak silně jako třeba v Bytosti), existencialismus, ale i jakási zvláštní extatičnost rodu barokního či symbolistního (leč to pouze vnitřně, nikoli okázalostí či ornamentálností). Koneckonců už jen názvy samotné, zpravidla střídmě jednoslovné, maximálně dvojslovné, povětšinou odkazují k transcendentálním obecninám typu „věčnost“, „zrození“, „mládí“, „víra“ či „konec světa“. Tím jsou prosté výjevy z obyčejných lokací a situací (podané někdy jitřivě, jindy tajuplně až mysticky) jako pohled z okna na dvůr, odrolené zablácené boty v dílně, poletování mouchy kolem holé žárovky či šlágry z rádia v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka definitivně kladeny, jaksi povyšovány do souvislosti s něčím, co by mělo být podstatou každé ryzí reflexivní lyriky (a myslím, že zde v této paradoxnosti žádná ironie není).
Celkově vzato je to ovšem sbírka o něco slabší než Bytost a Skrytá kopie. V některých básních se totiž autorovi nedaří dosáhnout sevřenosti výrazu, kterou je mi v jeho tvorbě blízká, a jsou naopak poněkud rozmáchlé a mnohomluvné (zejm. Den šestý). U některých básní jsem měl pocit, že by tvůrce udělal líp, kdyby je završil už v polovině, po první stránce, neboť pak jako by navazovala už jiná, někdy horší, jindy též obstojná báseň, jež ovšem působivost předchozí části rozmělňuje či z mého pohledu nepatřičně vychyluje (snad je ovšem záměrně dělil na dvě stránky právě takto). To jsou případy mj. textů Stvoření světa, Věčnost, Dům, Julie Kapuletová, Pokoj či Zrození. Což ovšem nic nemění na tom, že druhá, třetí a předposlední jmenovaná jsou básně vynikající.
Mimoto mám pocit, že báseň Jaro (skvělá!), popř. nějaká její variace, je zařazena i v Bytosti, ale nemám ji teď po ruce, abych to ověřil. Geneze a posloupnost zveřejňování Halmayových prvních textů je mi obecně docela záhadou: Strašná záře z roku 1991 je jeho prvotina, kdy však byly básně psány není uvedeno, v Bytosti, vydané roku 1994, jsou ovšem zahrnuty i básně z druhé půlky 80. let, takže chronologicky vzato by prvotinou mohla být ona. Aby toho nebylo málo, tak na záložce Strašné záře je ohlášeno, že básníkova prvotina s názvem Druhé tělo vyjde téhož roku (tj. 1991) v nakladatelství Práce. K tomu však (údajně „z autorova vlastního podnětu“) nikdy nedošlo. A to není vše – v Zemi nikoho z roku 2008 se Halmay k těmto sbírkám (plus ještě ke kombinované knize Hluk) vrací, pořizuje z nich výbor a básně upravuje a přepracovává.
Chvíli jsem dokonce uvažoval, zda neudělit o hvězdičku méně, ale i přes jisté rozpitosti a klopýtavost ve mně mnohé básně (včetně těch, jimž mám co vytknout) rezonuje, některé mi doslova vkročily do snu. Takže pro tuto znepokojivost (a její výsostná vyjádření jako třeba: „Protože jsme byli, / napsáni cizí rukou / pro jiný prostor, pro jiné století“) v kontextech vlastně překvapivých nakonec hodnotím výše. Na ukázku vybírám dvě básně z nejlepších. První reprezentuje oddíl Konec světa, druhá sekci pojmenovanou Julie Kapuletová
Stvoření světa I
Jednou a včera
(když v lampách trhá se syrové maso záře)
líbám tvé šlachy, tvoje oči, žíly
plnými, do krve rozbitými ústy.
Na konci zahrady v klinice ještě svítí.
U Nováků – nad šachovými stolky –
je už tma.
Člověk,
který uklízí do krabic spadalé figury
a kterého od vidění znám,
otevírá přede mnou dveře a uklání se.
---
Můj Betlém
Šest, sedm suchých pelargonií
v okně u rodičů
vidí člověk,
který,
jakoby na poslední chvíli, přijel tramvají
ze středu města.
Průhledné vemeno noci,
rozřízlé nožem hvězdy,
krvácí čirým světlem.“... celý text
— V_M
Bytost
„Druhá sbírka Petra Halmaye vznikala v době kolem autorovy třicítky, na přelomu 80. a 90. let, kteroužto dobu v několika ohledech (ale subtilně) odráží. Proniká do knihy náznakovitě, ať již v podobě jugoslávských válek (mj. silná báseň Betlém), nebo méně explicitně v podobě apokalyptických a postapokalyptických vizí, které se s válkami a obecně epochami konce a přelomu spojují dost pravidelně. Méně v této souvislosti nasnadě, ale přesto myslím dobově příznačné jsou i silné stopy expresionismu (výslovně zmíněna je Elke Lasker-Schülerová i méně známý expresionista Max Herrmann-Neiße), který tehdy v našem prostředí prožíval opožděnou druhou renesanci, potažmo možná už třetí, budeme-li brát jako druhou některé tendence poezie 60. let reprezentované třeba tvorbou Zbyňka Hejdy (i k němu mají některé polohy Halmayova básnictví blízko). A pak je tam vysledovatelný i onen karneval začátku devadesátek, ve vyhraněnější a barvitější podobě známý třeba od Jáchyma Topola. Je to doba, kdy ještě nebyl strach z vizí, odvahy k mysterióznu a metafyzičnu, naopak intimita a všednost jako by načas ustoupila do pozadí. Básník skoro jako by se až bál, že něco takového je nežádoucí až trapné: „Banality lyrizace všeho, co je po ruce, / jenom abychom uvěřili, / že jsme skutečně živi.“
Ale ve sbírce je samozřejmě i něco, co se (nedávno jsem četl jeho nejnovější sbírku Skrytá kopie) ukazuje jako konstanta jeho tvorby: motivy vzpomínek a rodiny (děda), venkovského stavení na Kladensku (ty dvory, lavóry, pivoňky...), ale též periferie, „nemísta“, estetika ošklivosti (nebo spíš neharmonizované, nekašírované normality?), náběhy k příběhovosti, obraty a metafory vracející se (leckdy v identické podobě) jako ozvěny a především pak jakási ztišenost tohoto přese všechno spíše vnitřně uzavřeného světa, navzdory vší jeho expresi(onističnosti) a všem výbojům křiklavosti.
Krátce, je to skvělá sbírka plná vynikajících, mimořádně působivých básní (a vedle nich několika kusů slabších, roztahaných a v čemsi nezrale rozjívených. Ty bych s klidem vyřadil, ale většina z nich obsahuje dedikaci, takže chápu, proč na to autor asi ani nepomýšlel). Po četbě překladovek a pak básníků současných a spíše mladších to pro mě bylo příjemné osvěžení. Jako nejlepší texty bych vypíchnul následující: Ráj, Vesnice, ZDŠ Umělecká, Svátek zemřelých, Jaro, Krása. Zajímavé je, že když jsem sbírku četl před řadou let, poznačil jsem si jako nejzajímavější čtyři úplně jiné básně: Záře, Věčnost I, Věčnost II, Iluze I. Jako špatné je sice nevnímám ani dnes, ale už nejsem schopen jednoznačně stanovit, proč jsem si je zatrhnul (běžně to spíš nedělám), čertví co jsem tím sledoval.
ZDŠ Umělecká
Odevšad ze mne raší květiny.
(E. Lasker-Schülerová)
I.
Před budovou devítiletky
v ulici Umělecká
padlá rosa svítí
z diamantových keřů.
Moje druhá láska hledí na mě z dálky,
na prudkým sluncem ozářeném dvoře,
jako by –
přišla na svět.
Stojí průzračná uvnitř mého těla –
její oči, mozek
jako kusy květin,
voní v mé lebce.
Ruce,
jimiž se před lety dotýkáme,
září –
patří jiným bytostem,
nežli jsme my.
Na velký skleník školního zahradnictví,
ve kterém leží mrtvý Káj,
padá večer.
2.
Z tvého těla
rašily květiny.
Z tvého těla
pila zvěř.
V nebi tvého masa
bloudí mé zlaté sny
vidím nás bytosti –
vystoupit ze sebe,
na dvoře školy v Umělecké ulici
odejít z tohoto světa.“... celý text
— V_M
Skrytá kopie
„Vzpomínkově laděná sbírka střídmého básníka (považuju si těch, co vydají sbírku po desíti letech, namísto aby inflačně chrlili svazeček veršů ročně) se vrací do míst a životních epizod, k lidem, věcem a atmosférám více či méně dávno minulým. Sbírka je připsána památce básníkova otce (tj. Karla Šiktance) a i řada jednotlivých textů je dedikována již zesnulým blízkým či známým. Sám básník jako by se s jejich odkazem vyrovnával, v kontextu čehož je zajímavé přemítat o motivaci pojmenování knihy (Chce snad dokázat, že není "skrytou kopií" svého otce, potažmo oněch vlivů? Nebo se k nim naopak coby "skrytá kopie" hlásí? Nezjevná proto, že výrazově Halmayova poezie není blízká ani Šiktancovi, ani třeba vícekrát zmiňované Zuzaně Brabcové... Chce patřit do jejich linie, nebo z té linie, ač ji nepopře, nějak vyčnít?).
I motivicky v knížce upoutají obrazy linií - plotů, stěn, řady oken, topolů, lemy dvorů. A propastí, kam padá, vrhá se, dívá (popřípadě to udělat může). A tato náhlá závrať vzpomínek se zjevuje uprostřed všednosti, často v nečekaných, zdánlivě banálních okamžicích dávno či relativně nedávno, vždy v blízkosti blízkých (např. dědečka, matky), ale spíš jaksi vedle nich než s nimi. Vynikne to zejména v oddíle Hřebeč, ale nejen tam (podobnou vlastnost má i řada básní z Vnitrobloku a Něčeho).
Výrazově je Halmayova sbírka prozaizovaná, civilní, rýmu a rytmu de facto prostá. Řeklo by se leckdy: výčtová, sumarizující (což souvisí i s tendencemi naznačenými výše). Mnohdy jsou to spíše minipříběhy, respektive jakési jejich záblesky či problesknutí, jako nějaké básně v próze. Přijde mi dokonce, jako kdyby náběhy k poetičnosti, lyričnosti a rytmičnosti autor záměrně utínal a bortil dodáním něčeho formálně nebo obsahově zcela neladného a nesouladného. Byl-li to záměr, a ne nedostatečná (či zkrátka s mým vkusem nesehraná) básnická citlivost, pak to respektuju, ale nekvituju. Myslím totiž, že Halmay dovede vytvořit silné a ryzí verše, věty či úseky se specifickým, vpravdě poetickým rytmem. Pár z nich jsem si vypsal a podělím se o ně (záměrně přitom občas upozaďuju předěly mezi verši):
Místa, jež zmiňuji, už místy vesměs nejsou. Jen pouhou skulinou v určité vteřině.
Z takové výšky tráva není tráva. A křížení dvou zdí vypadá jako znak.
Úsměv spíš jako křeč, když vcházím chodbou dovnitř. Řez, / kterým z člověka proniká něco ven.
Tak jsem tam opět stál / před plechovými vraty, jejichž červená barva / byla jen jednou / z barev této čtvrti.
Co jsem to vlastně psal, / když jsem byl přesvědčený, / že píšu / sebe sama? / A co jsem cítil / ohlušený / vlastními slovy?
Krásu lze vyvolat jen podstatnými jmény. Terst, řekneš například, či světla v první tmě. Ta planou, jak vidíš, ale až za zálivem na jeho druhé straně. Joyce, Kafka, Svevo, Brod jsou také mezi nimi
Čerň ostrova za suchých zimních dnů. A holé, nízké, tvrdé, ploché břehy. A první slunce, plné zvláštní něhy, kamkoli pohlédnu. Ještě i v šedesáti stále tentýž stud!“... celý text
— V_M
Hluk
„Nálada doby tu určitě je. Z momentu do momentu, člověk prochází a snad i chápe tyhle, asi hodně osobní, vzpomínky autora, které jsou ale zároveň bez kontextu spíše jen jakýmsi zábleskem. Moc se z toho chytit nedá, zároveň to ale není vůbec špatné.
"Přiznám se, že ani přesně nevím, proč to vykládám. Tento text není veden touhou cokoli rekonstruovat. Je pouhým pokusem o určitý způsob existence. Pocit naprosté výlučnosti zvuků a světla vzbuzuje představu přesahu, vyústění do nějakého jiného rozměru. Když nyní vidím svoje tělo, jímž protéká jas lampy, připadá mi, že hoří tímtéž ohněm jako kterákoli rostlina. Průzračné tělo pod lampou v hustém šeru, způsobilé dávat život. Vidím, jak z mého těla vystupuje tělo jiné, nadané toutéž silou, promítá fantastické obrazy do koutů noci. Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevilo v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam. A přesto se zdá skoro nemožné, aby příběh neexistoval. Jakási viditelná nit přece být musí."
""Napíšeš mi?" zeptala se ho s toutéž živelností, na kterou ani po letech nemohl zapomenout.
"Asi spíš ne," zapálil si.
Veliká okna planula do ulice skoro jako oheň, u kterého se hřáli, když civilizace skončila."“... celý text
— JP
Petr Halmay - knihy
| 2022 |
 Skrytá kopie |
| 1997 | Hluk |
| 2005 |  Koncová světla |
| 2012 | Ledolam |
| 2008 | Země nikoho |
| 1994 | Bytost |
| 1991 | Strašná záře |
Žánry autora
Štítky z knih
Halmay je 0x v oblíbených.