Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století přehled

12.05.2023

Inu, Markéta Klusoňová, dnes již Štěpáníková, mladá vyučující právnické fakulty Masarykovy univerzity, psala toho času doktorskou práci. Doktorská práce byla publikována a zde ji máme. Jedná se o jeden z cenných příspěvků k tématu Law and Literature, které je sice fakticky okrajové (a proto objektivně nelze zbylým třem právnickým fakultám v republice vyčítat, že se mu takřka nevěnují subjektivně jim to však vyčítat mohu), není tím však méně zajímavé a, řekl bych, důležité.

Pro chápání knihy a jejího významu je třeba brát právo v teorii jako jazyk a v praxi jako performanci. Právo má performativní povahu (až divadelního ražení, pohleďte na soudní řízení, při kterém tam rituálně pobíhají podivná individua v hábitech) a je-li jazykem, lze mu nadto přisoudit pověstnou sedmou funkci jazyka, je jistým druhem magie přímo přetvářející svět.

Pro dosažení stanovených cílů musí právo používat přesvědčivé formulace a kulisy. A tady se hodí literatura, která má schopnost přesvědčovat efektivněji, než samotné právo.

S knihou nesouhlasím v několika bodech (což zásadně nesnižuje můj obecný soulad s ní). Nastavujeme zde premisu. Literatura, kterou chceme použít v právní argumentaci jako přesvědčovací prostředek, je projevem kolektivní mysli dějinného vývoje, jedná se o výron kultury, o který se de facto rozhodujícím způsobem nezasloužil jedinec (viz Foucault, Kundera) to se mi zdá být premisou knihy. Problém pak je, když se autorka přiklání k tomu, že literaturu lze vhodně používat jen tehdy, má-li slavného autora, respektive sama je slavnou. Zde přistupujeme k modifikaci premisy výronem kultury je jen ta literatura, kterou zhodnotíme jako slavnou. Literatura je tedy výronem dějinné mysli lidstva jen tehdy, když se nám to hodí. A zde je můj nesouhlas. Literatura buďto je výronem kultury, nebo jím není, nemůžeme ji tak pojímat jen když se nám to hodí. Po mém soudu výronem kultury je a proto lze v zásadě použít jakoukoliv literaturu v právní argumentaci, kritériem ovšem má být přesvědčovací schopnost krásy toho kterého kusu v kontextu argumentace. Tedy kritériem nemá býti povědomost či nepovědomost, ale argumentace samotná a kvalita daného díla v kontextu dané argumentace o toto zhodnocení se ostatně autorka pokouší ve třetí části knihy. K tomuto bodu ještě musím poznamenat, že jsem na toto téma okrajově zabrousil v diskusi s autorkou knihy. Obhajoba této její teze stojí v zásadě na tom, že užívání děl, které nejsou slavná (dostali jsme se k tomu při diskusi o popkultuře v právu), nemohou pro publikum, které je nezná, apriori být působivé. Jinak řečeno, citace Italského autora z 15. století, kterého zná jen student historie italské literatury a daný soudce, nemůže být pro čtenáře přesvědčivá. Chápu tento postoj a shledávám jej racionálním. Přeci si ale myslím, že tento problém vyvstává spíše z toho, že estetika díla již dnes není aktuální a proto není přesvědčivá, než že by byl problém ve známosti autora. Markéta (mám od autorky toto oslovení povoleno) jako ideální označuje nález, respektive disent k nálezu ÚS, ve kterém je citováno moje milované Jistě, pane premiére. Nejsem si jist, o který nález se jedná, ale myslím, že o tento Pl. ÚS 26/16. Je to popkultura a to oblíbená, trefná. Nu ano, ale vážně, kolik lidí má aktivní znalost tohoto popkulturního skvostu? Jistě dost, ale každá čtenář to nebude. I zde bych jako přesvědčivější viděl estetické (přesvědčovací) kvality textu, nežli jeho známost. Je samozřejmě pravda, že většinou bude patrně známost textu s jeho estetickou kvalitou korespondovat.

Měl bych několik dalších výtek (Například autorka zdůrazňuje Platónovo pojetí významu rétoriky, tedy přesvědčivosti jazyka, a zároveň poněkud opomíjí fakt, že Platón opovrhoval rétorikou imaginovanou vlastně nesnášel kreativní literaturu, protože tato je podle něj de facto simulákrem kopie kopie ídeje.), obecně jsem však z knihy spíše nadšen. Používá pestrou paletu filosofických nástrojů (a názorů ostatně jich v kontextu obratu k jazyku je spousta), analyzuje (bohužel chudou) empirii (přistupuje i ke komparaci) a navíc nám předkládá analytické instrumentárium v podobě nové rétoriky, kterou vysvětluje a aplikuje na konkrétní argumentaci krásnou literaturou. Obecně se jedná o velice cenný příspěvek k tématu, kterého si vážím a který jsem si velice rád přečetl. Ještě jednou raději opakuji, nadnesl jsem dva kritické body, jeden však spíše ideový (proto subjektivní) a druhý marginální. I přes jejich přítomnost je tato publikace precizní, zajímavá a poutavá a já si jí velice vážím.