Populární knihy
/ všech 7 knih
Nové komentáře u knih Markéta Štěpáníková
Sociologické aspekty veřejné správy
„Kniha s až imbecilně špatným názvem, asi tak bych to postavil. Pojmenujete-li v nerozvážnosti svou knihu jako "Sociologické aspekty" něčeho, nezbytně tím ve čtenáři vzbudíte představu o multidisciplinaritě takového textu – v tomto případě jako souběh sociologie, správní vědy a vědy správního práva. Pokud pak doručíte učebnici právní sociologie pro začátečníky, nezbytně se trochu ztrapníte.
Tím víc pak, není-li to učebnice přílišné kvality. Pominu-li fakt, že je neuvěřitelně stručná (což asi být má) a některé kapitoly zaberou tak normostranu textu, je tu větší problém. A je osobní, to nepopírám. Tak ale co, knihu hodnotím já. Při veškeré úctě k profesoru Večeřovi, který je hlavním autorem knihy, neměl by už nic psát. Pro ilustraci. Na brněnských právech nás v ročníku studovalo prvý semestr myslím něco přes pět set. Víc než polovina osazenstva byla pak tvořena slečnami. Dovedete si představit, jak ten skupinová chat vypadal v okamžiku, kdy profesor začal vypouštět debilní sexistické vtipy a povídat nám, kterak jsou muži ti strašně racionální a ženy jsou uzpůsobeny spíše tomu starat se o děti? Upřímně? I mě z toho bylo špatně. Nejenže je to nesmysl, to by člověk pochopil, ale je to navíc nechutný nesmysl. Toho se Večeřa dopouští i v tomto textu. A jeho názorové spektrum (však cituje Kellera, bože můj) je vůbec podivné. Strašně mě baví jeho apodiktické tvrzení, že si dnes s liberálním limitem svobody zakazujícím nám škodit jiným, nevystačíme. Proč? Jak na to přišel? Co je relevantní náhrada? Neřekne. Ale Mill byl idiot (kecám, ani tak povrchní argument text neobsahuje). Jasně. Zmiňovat jeho nepochopení postmoderny, multikulturalismu a problematice migrace vůbec, to už snad nemá smysl. Je ale zajímavé, že se dozvíme jaká je to strašná hrozba ta migrace (protože migranti nejsou ochotní nechat se přeformovat naší kulturou, svině jedny nevděčný), ale o nacionalismu ohrožujícím samu podstatu demokracie, o tom neřekne ani slovo.
Nadto se mi jeví zbytečné rozsáhlé povídání o sociologickém výzkumu (čtenář se stejně prd doví, když takový výzkum bude chtít provádět, sežene si informace jinde). Ani Štepáníková to nezachraňuje. Její povídání o Weberovi je jistě zajímavé, potenciál ale nevyužitý. Pro problematiku neurčitých právních pojmů to platí dvojnásob.
Asi je to celkem neškodný slovník sociologie, ale to je tak všechno, co to je.“... celý text
— Set123
Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky
„Radost jednou za čas narazit na opravdu hodnotnou právní publikaci (v tomhle státě), tím pak spíše v oboru, který je sále poněkud zanedbávaný a v němž když už něco vyjde, vypadá to kolikrát jako Právo v kontextu umění, filmu a literatury. Tedy bídně.
Toto je skutečně zajímavé čtení, které do českého právního a státoprávního kontextu přináší něco nového. Je to dokonalé? Není. Šmarja ne, původně jsem tomu ani nedal pět hvězd. Ale v poměru je to natolik výrazně kvalitnější, než je obvyklé, že si to tu stovku prostě zaslouží.
Autoři přináší pohled do historie (první, hermeneutická, perspektiva), na socio-právní fungování Rakouské monarchie a předně první republiky (druhá, sociologická, perspektiva) prostřednictvím literatury (třetí, Law and Literature, perspektiva) a kritické studie (čtvrtá, Critical Legal Theroy, perspektiva). Je to tedy publikace multidisciplinární v tom nejlepším smyslu. Není to jako publikace shora zmíněná, která obsahuje různé pohledy, ale nikdy organicky propojené. Tento odborný text opravdu dobře propojuje různé pohledy a nastavuje tak v našem prostředí vskutku ojedinělý pohled na právo.
Osobně jsem měl to štěstí, že jsem si na fakultě prošel výukou předmětu právo a umění v době, kdy Markéta Štepáníková na této publikaci pracovala. Mnohá probíraná témata jsem s ní tedy mohl diskutovat osobně, leckterá jsem s ní diskutoval nad rámec této publikace. Velice jsem se těšil na její vydání, teď jsem se k ní konečně dostal. Probírá mistrně prvky Law in Literature nejvýznamnějších literárních děl naší národovecké minulosti, počínaje (a to je vynikající!) Rukopisy, přes Mrštíky, Preissovou a Haška, k Čapkovi. U tohoto jednoduššího vztahu práva a literatury nezůstává. Nelze asi tvrdit, že by se kniha nějak zásadně dostávala na pole Law as Literature (ale teky trochu, právě kritickým pohledem), minimálně se sociologickým pohledem na vývoj práva dostává k normativní kritice naší kulturně-právní základny. A to je strašně užitečné.
Jak říkám, kniha není dokonalá a já si na to nebudu hrát. Zmínění probíraní autoři jsou skvělí, není to ale jistě úplný přehled nutný pro kompletní formování naší kultury. Člověk by asi čekal více obrozenecké literatury mimo okruh ženské otázky. Ta je pro náš vývoj důležitá a je pro nás do značné míry specifická, ale není jediná. Autoři ostatně připomínají, že jakkoliv byla ženská otázka s národní úzce spojena, národní téma mělo přednost. Nějací Nerudové by se prostě hodili. Ani pro jednotlivé spisovatele neudělali autoři maximum. Pro Čapka například chybí poměrně zásadní část – Hordubal, který nabízí neuvěřitelně silný pohled na právo a který je pro obsah této knihy velice významný (podle mě). Nejméně zajímavá se mi jeví kapitola třetí, téma přechodové. Hašek. Tedy pozor, Hašek mi ani tak nevadí (třebaže interpretace Švejka není úplná, vedle hlupáka a chytráka, chybí nám Švejk zloduch), vadí mi některé (asi ideologicky mi vzdálené, pravda) poznámky. Jednak (a to asi není významné), mi dost vadí zmínky o anarchistických buřičích, což o zmíněné skupince autorů vůbec nic nevypovídá a nemá smysl takové označení používat. Ale budiž. Co mi ale vysloveně vadilo, to je úvodní odstavec o tom, kterak je literatura produktem své doby a autora. To je jistě pravda a tento pohled splývání horizontů má jistě svou hodnotu (hermeneutická perspektiva), přeci je to pro mě nejméně zajímavá vlastnost literatury. Vadí mi tedy její zdůraznění. A jistě, kniha není dokonalá ani stylisticky. Výše jsem už naznačil, že poznatky pocházející, dejme tomu, z Čapka, nejsou konfrontovány s jinými autory, ať afirmačně, či negačně. Ostatně mají autoři asi pravdu, že je Čapek svým způsobem nejlepším reprezentantem prvorepublikového pohledu na právo a stát, umělecky nejsilnější nicméně jistě byla naše avantgarda a její pohled je přitom dosti odlišný a v knize mi chybí.
I při těchto výhradách je kniha prostě vynikající. Čte se dobře, svižně, přináší čtenáři zajímavý pohled na a) literaturu našich dějin, b) právo, c) stát. V našem prostředí je zkrátka zcela raritní a dovedu si představit, jak nesnadné muselo být dovést tento projekt do stavu, v jakém je. Není to stav naprosté perfekce. Tím není ale méně brilantní pro naše prostředí.“... celý text
— Set123
Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století
„Inu, Markéta Klusoňová, dnes již Štěpáníková, mladá vyučující právnické fakulty Masarykovy univerzity, psala toho času doktorskou práci. Doktorská práce byla publikována a zde ji máme. Jedná se o jeden z cenných příspěvků k tématu Law and Literature, které je sice fakticky okrajové (a proto objektivně nelze zbylým třem právnickým fakultám v republice vyčítat, že se mu takřka nevěnují subjektivně jim to však vyčítat mohu), není tím však méně zajímavé a, řekl bych, důležité.
Pro chápání knihy a jejího významu je třeba brát právo v teorii jako jazyk a v praxi jako performanci. Právo má performativní povahu (až divadelního ražení, pohleďte na soudní řízení, při kterém tam rituálně pobíhají podivná individua v hábitech) a je-li jazykem, lze mu nadto přisoudit pověstnou sedmou funkci jazyka, je jistým druhem magie přímo přetvářející svět.
Pro dosažení stanovených cílů musí právo používat přesvědčivé formulace a kulisy. A tady se hodí literatura, která má schopnost přesvědčovat efektivněji, než samotné právo.
S knihou nesouhlasím v několika bodech (což zásadně nesnižuje můj obecný soulad s ní). Nastavujeme zde premisu. Literatura, kterou chceme použít v právní argumentaci jako přesvědčovací prostředek, je projevem kolektivní mysli dějinného vývoje, jedná se o výron kultury, o který se de facto rozhodujícím způsobem nezasloužil jedinec (viz Foucault, Kundera) to se mi zdá být premisou knihy. Problém pak je, když se autorka přiklání k tomu, že literaturu lze vhodně používat jen tehdy, má-li slavného autora, respektive sama je slavnou. Zde přistupujeme k modifikaci premisy výronem kultury je jen ta literatura, kterou zhodnotíme jako slavnou. Literatura je tedy výronem dějinné mysli lidstva jen tehdy, když se nám to hodí. A zde je můj nesouhlas. Literatura buďto je výronem kultury, nebo jím není, nemůžeme ji tak pojímat jen když se nám to hodí. Po mém soudu výronem kultury je a proto lze v zásadě použít jakoukoliv literaturu v právní argumentaci, kritériem ovšem má být přesvědčovací schopnost krásy toho kterého kusu v kontextu argumentace. Tedy kritériem nemá býti povědomost či nepovědomost, ale argumentace samotná a kvalita daného díla v kontextu dané argumentace o toto zhodnocení se ostatně autorka pokouší ve třetí části knihy. K tomuto bodu ještě musím poznamenat, že jsem na toto téma okrajově zabrousil v diskusi s autorkou knihy. Obhajoba této její teze stojí v zásadě na tom, že užívání děl, které nejsou slavná (dostali jsme se k tomu při diskusi o popkultuře v právu), nemohou pro publikum, které je nezná, apriori být působivé. Jinak řečeno, citace Italského autora z 15. století, kterého zná jen student historie italské literatury a daný soudce, nemůže být pro čtenáře přesvědčivá. Chápu tento postoj a shledávám jej racionálním. Přeci si ale myslím, že tento problém vyvstává spíše z toho, že estetika díla již dnes není aktuální a proto není přesvědčivá, než že by byl problém ve známosti autora. Markéta (mám od autorky toto oslovení povoleno) jako ideální označuje nález, respektive disent k nálezu ÚS, ve kterém je citováno moje milované Jistě, pane premiére. Nejsem si jist, o který nález se jedná, ale myslím, že o tento Pl. ÚS 26/16. Je to popkultura a to oblíbená, trefná. Nu ano, ale vážně, kolik lidí má aktivní znalost tohoto popkulturního skvostu? Jistě dost, ale každá čtenář to nebude. I zde bych jako přesvědčivější viděl estetické (přesvědčovací) kvality textu, nežli jeho známost. Je samozřejmě pravda, že většinou bude patrně známost textu s jeho estetickou kvalitou korespondovat.
Měl bych několik dalších výtek (Například autorka zdůrazňuje Platónovo pojetí významu rétoriky, tedy přesvědčivosti jazyka, a zároveň poněkud opomíjí fakt, že Platón opovrhoval rétorikou imaginovanou vlastně nesnášel kreativní literaturu, protože tato je podle něj de facto simulákrem kopie kopie ídeje.), obecně jsem však z knihy spíše nadšen. Používá pestrou paletu filosofických nástrojů (a názorů ostatně jich v kontextu obratu k jazyku je spousta), analyzuje (bohužel chudou) empirii (přistupuje i ke komparaci) a navíc nám předkládá analytické instrumentárium v podobě nové rétoriky, kterou vysvětluje a aplikuje na konkrétní argumentaci krásnou literaturou. Obecně se jedná o velice cenný příspěvek k tématu, kterého si vážím a který jsem si velice rád přečetl. Ještě jednou raději opakuji, nadnesl jsem dva kritické body, jeden však spíše ideový (proto subjektivní) a druhý marginální. I přes jejich přítomnost je tato publikace precizní, zajímavá a poutavá a já si jí velice vážím.“... celý text
— Set123
Kreativita v právu 2014
„Vcelku zajímavý sborník, obsahující rovněž tak zajímavé spektrum příspěvků, nikoliv vyloženě právně teoretických, jak tomu v případě Law and Humanities bývá.
Jistě, první články jsou v zásadě výhradně právně teoretické. Kreativita v právu, Kdo pokládá ženskou otázku? (Velice zajímavý příspěvek o feministické kritice v právu), Kreativita podmienka úspešnej výučby práva, Na počiatku bolo Slovo, K hodnoticiam zákonom, Právní kýč (Ach, ty Kundero), Argumentace krásnou literaturou, případně Právo a hudba. Několik z nich je interpretačního charakteru, některé jsou kritické, jiné méně zajímavé. Všechny patrně stojí za přečtení. Některé jsou přirozeně poněkud komplikovanější (Kýč, feminismus), ale o to jsou zajímavější.
Další články však zacházejí do poněkud praktičtějších sfér práva. Je ti Relace motivace autorů k tvorbě a možnosti používání veřejných licencí, Přetváření mechanismů rozhodování mimosoudních sporů pomocí internetu a softwaru a Kreativita v právu veřejných zakázek. I tyto články jsou mimořádně zajímavé (třebaže se nezdají mít tak všeobecný charakter jako výše vyjmenované).
Obecně je to sborník, který má svou hodnotu (ostatně je zdarma, takže výsledná hodnota je mimořádná) a který může být zajímavým zdrojem podnětů. Neobsahuje však natolik jednotné prvky, abych se tu k němu mohl obšírněji rozepisovat.“... celý text
— Set123
Tvorba práva - empirické studie
„Přátelé, nyní již druhým rokem studuji práva na Masarykově univerzitě, mám za sebou v těchto dnech nějakých 15 předmětů. Z nich 2 byly nazvány Teorie práva – první a druhá. Rovněž na Palackého a Karlově univerzitě mají takto pojmenované předměty. Předpokládám, že i na Západočeské, ale... Ovšem, existuje důvod, proč jsem rád, že teorii práva studuji právě na Masarykově univerzitě. (Obecných důvodů, proč práva studuji právě na Masarykově univerzitě je více až mnoho.) Demonstrujme – Teorie práva I je na všech fakultách stejná – obecné konceptuální otázky teorie, termitologie a tak podobně. Dvojka je však výrazně odlišná. Dal jsem si tu práci, že jsem prolezl sylaby Karlovky i Palacha abych se dozvěděl z čeho přesně se jejich TPII skládá. Dokonce Gerlochovu přednášku jsem si pustil (dvojnásobnou rychlostí). Na Karlovce je zkrátka teorie práva v jejích obecných koncepcích roztažena do dvou semestrů. Budiž. Na Palachovi druhá teorka vlastně obsahuje jen dějiny právního myšlení (u nás a věřím že i na Karlovce samostatný předmět). Promiňte, ale to je vcelku o ničem. U nás Teorie práva II obsahuje, mimo aktivity, o kterých se tu nebudu šířit, rovněž velice podrobné diskuse o jednotlivých metodách interpretace (na interpretaci je u nás vůbec kladen větší důraz, díky bohu), o metodách aplikace práva a právní argumentace atd. Mimo jiné na Masaryčce proberete, tatatadá! I obsah této knihy. V rámci primárně jazykového (nejen!) výkladu, tedy jednoho semináře a jedné přednášky, proberete mimo jiné i problematiku tvorby právních předpisů a související interpretační problémy, zjistíte jak absurdní je subjektivní historický výklad a mnoho dalšího – a to vše tato kniha obsahuje, vlastně by mohla být učební pomůckou pro daný předmět.
Proto: jsem z knihy až tak moc neměl, ale zároveň: jsem ji pročetl spíše rychle a zběžně, nikoliv pečlivě, čili mi toho jistě mohla více dát, kdyby se neblížil semestr a já se nesnažil co nejvíce z mých 13 rozečtených knih dočíst.
Každopádně, kniha je velice sympaticky napsaná, možná trošičku roztažená, ale to je předpokládatelné – je to akademický text a ty vždy jsou roztahané. Kniha je poměrně zajímavá pro témata, které přednáší. Legislativa je vždy a všude řešena na úrovni parlamentní. Málokdo se zamýšlí nad poměrně rozsáhlou úřednickou mašinérií, která nadto musí snášet šikanu stran politických vůdců této země. A to kniha řeší na základě rozhovorů – analýzy empirie. Proto je kniha zajímavá a přínosná.
Navíc se v knize objevuje i stálice pana docenta Škopa – jazykový výklad, jeho důležitost, zkrátka obhajoba. I v této věci jsem si dal tu práci a hledal jsem v materiálech ostatních univerzit spojení „noscitur a socii“, „in pari materia“ a „eiusdem generis“. Nikde! Nikde nic! Ani slůvko! U Palackého univerzity jsem to čekal, důležitou postavou tam je docent Melzer a, pardon, teoretické postřehy pana docenta občas nekorespondují s moderním přístupem – ať je to očerňování pojmové jurisprudence, či právě odsuzování jazykového překladu, u Karlovky jsem nicméně alespoň slůvečko čekal. A aby bylo jasno, já považuji za mimořádně důležité použití teologického překladu, ostatně jako všech ostatních metod (včetně některých běžně nepřijímaných), snad krom subjektivně historického přístupu, ale je nutné věnovat pozornost i jazyku, coby primární komunikační složce práva.
Ale co, jelikož tento komentář očividně překlápím ve svatořečení Masarykovy univerzity a pomluvu zbylých tří (jistě kvalitních a v mnoha ohledech lepších než je Msarykova univerzita – pouze na ústavním právu a teorii práva (a filosofii) si budu stát za tím, že naše univerzita hraje prim), nastal čas tento komentář ukončit – a případně smazat. Uvidíme.“... celý text
— Set123
Markéta Štěpáníková knihy
Žánry autora
Literatura naučná Historie O literatuře Právo Sociologie, společnost Učebnice a slovníky
Štěpáníková je 0x v oblíbených.