Hodina nemčiny přehled

05.11.2023

Lenzovo vyprávění mě úplně pohltilo (hned mi naskočil Grassův Plechový bubínek), tolik metafor a jinotaje, při pozorném čtení se dají objevit další a další vrstvy významů a odkazů: exprese (vyjádření - slovo) + imprese (dojem - obraz), tedy slova (smysl a význam, obrazná pojmenování) provázaná s obrazy (kresba, malba) jsou Nansenovými "neviditelnými obrazy", tedy myšlenkami i fantazií, Siggiho vzpomínkami - ať se jeho otec snaží, jak chce, ty nelze zabavit ani zakázat; a jak říká Nansen: "existují jen znaky", které budou vidět, až nazraje čas - všechno začneme chápat až později a každý z nás má pocit, že vyhrál

cynický závěr vyrovnávání se s němectvím po válce: má se z trestance po dokončení trestu stát dozorce?

hned bych šel "našlapávat platejze a kambaly", ale určitě bych nepozřel "eintopf z fazolí, masa a hrušek"

04.06.2023

Siegfried Lenz (1926 - 2014) patřil vedle Heinricha Bölla či Güntera Grasse k nejvýznamnějším poválečným (západo)německým spisovatelům, na rozdíl od těch dvou ale nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu. U nás byly přeloženy např. romány Muž v proudu, Vzor, Vlastivědné muzeum, Cvičiště a Přeběhlík a také Lenzův vrcholný román Hodina němčiny (Deutschstunde) z roku 1968. Vypravěčem je dvacetiletý Siggi Jepsen, chovanec ústavu pro narušenou mládež. Píše se rok 1954 a Siggi má napsat v hodině němčiny kompozici na téma "Radost z povinnosti". Během hodiny nedokáže napsat nic, a tak za trest píše práci v ústavním karceru. Psaní se prodlužuje, protože Siggi vzpomíná na svůj dosavadní život a především na dětství za druhé světové války.
Siggiho otec Jens je vesnickým policistou v Rugbüllu v nejsevernějším cípu Německa a ztělesněním oné "radosti z povinnosti". Propadne nacismu a s vášní vykonává ty nejnesmyslnější příkazy. Neváhá zavrhnout vlastního syna, Siggiho staršího bratra Klaase, který se raději zmrzačí a dezertuje, než aby byl v armádě. A stejně tak neváhá špehovat, hlídat a udávat svého kamaráda, malíře Maxe Ludwiga Nansena, který má zákaz malovat. Siggi vyrůstá v neláskyplném prostředí, s přísným otcem, chladnou samotářskou matkou a sestrou Hilke, která se doma příliš nevyskytuje. Vlídnější přijetí naopak poznává u malíře a jeho ženy. Drsná severoněmecká krajina se promítá nejen do malířovy tvorby, ale i do okoralých duší a narušených vztahů skoro všech postav románu.
Pro Siggiho je proud jeho psaní a vzpomínek jakousi terapií, ostatně v ústavu se o něj zajímá nejeden psycholog, což je ovšem popisováno s velikou ironií. Kritická lekce o němectví pro Němce je nadčasovým příběhem o tom, že "velké bouře přetrvávají jen ti, co mají hluboké kořeny", nebo jak různě se dá vykládat povinnost a jak různě s ní lze nakládat. Když malíř Nansen nemůže malovat, řekne si: "Blázni, jako by nevěděli, že existují taky neviditelné obrazy." A ptá se: "Může se zakázat to, co člověk dělá ve snu?"
Jens malíři namítá, že on jen plní svoji povinnost. Na to mu Nansen oponuje: "...když si myslíš, že člověk musí konat svou povinnost, pak ti řeknu opak: člověk musí dělat něco, co se příčí povinnosti. Povinnost, to je pro mě jen slepá domýšlivost. Člověk musí nevyhnutelně dělat něco, co jí není po chuti."
Velkolepý román se čtenáři zadere pod kůži jako ten ostrý severní vítr: "Za našeho větru, myslím, měly střechy jemný sluch a stromy byly jako věštci, vítr nechal vyrůst starý mlýn, hnal se naplocho přes strouhy a přiměl je k blouznění, nebo klopýtal přes čluny na rašelinu a plenil jejich beztvarý náklad."