Homo psychoticus II aneb Můj návrat ke studiu přehled

Nejenže je inteligentní, je také cílevědomá, až ctižádostivá. (Kdo nemá cíl, nemá důvod se stabilizovat a nebude brát léky, cílevědomost je výhoda. Ctižádostivost je ale zbytečně stresující.) V minulosti potřebovala elektrošoky a nyní bere tři druhy antipsychotik, jedny antidepresiva a sem tam nějaký další prášek na zahnání úzkosti, aby nebyla permanentně zavřená v psychiatrické léčebně. Je troufalostí a nepochopitelným neporozuměním napsat, že si Michaela vymýšlí problémy.
Nemůžu říct, že by mě bavilo číst o studiu (ke kterému mám odpor už od první třídy) a tloušťce (která z mého šatníku jen za dobu koróny vyřadila čtyři velké tašky oblečení), zajímalo mě to ostatní.
- když si čte, slyší slova z knížky, když spí, slyší záznam snu, slyší své myšlenky a jen vzácné a krátké chvíle jsou bez myšlenek; ptá se, co s neustálým tokem myšlenek v hlavě? (Nedovedu si představit, co je na tom nenormálního, ale zřejmě jde o výraznější ozvučení, než u běžně fungujícího mozku?);
- pomáhá jí, když dělá něco fyzicky, manuální práci;
- neprojevuje emoce, neumí plakat;
- když má úzkost (bušení srdce, pocení, špatně se jí dýchá), bojí se, že neodezní;
- zažila splynutí s celým vesmírem, byl to nádherný pocit lásky, osvícení, čistoty, extáze a pochopitelně to chce zažít znovu;
- ponechala si i před doktorem "13. komnatu";
Na jednu stranu hledá klid, na druhou neustále touží po nějakém vzrušení a výjimečnosti. (Jak normální, což?)
Prý schizofrenika můžete vyléčit jedině konfrontací s realitou.

17.06.2019

Osobně si myslím, že se klidně mohlo ubrat na počtu stránek. Takhle mi osobně přijde kniha zbytečně zdlouhavá. Tak jako tak, jedná se o velice intimní zpověď pacientky s psychotickým onemocněním (jako u prvního dílu), včetně toho, že zde autorka rozebírá i svou vlastní sexualitu.
Těm, kteří se zajímají o schizofrenní onemocnění, kniha pomůže v lepší orientaci toho, jak můžou tito lidé přemýšlet, uvažovat, prožívat.
Zásadně nesouhlasím s tvrzením, že si autorka vymýšlí problémy a že je vlastně normální. Když budu chtít být jednorožcem, neznamená to, že se jím opravdu stanu. Ale snažit se o to můžu.