Homo sacer přehled
Giorgio Agamben
V návaznosti na Foucaultův pojem „biopolitiky“ se Agamben snaží předvést, že svrchovaná politická moc je v západní myšlenkové tradici již od Aristotela chápána jako „moc nad životem“. S využitím analýz C. Schmitta a výsledků antropologického bádání Agamben definuje svatého člověka jako bytost, již lze zabít, ale nikoli obětovat. Tento paradox podle Agambena vymezuje postavení moderního jedince v systému, který ovládá kolektivní „holý život“ všech.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2011 , OikoymenhOriginální název:
Homo sacer, 1995
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Homo sacer. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Homo sacer v seznamech
v Přečtených | 8x |
v Knihotéce | 4x |
v Chystám se číst | 19x |
v Chci si koupit | 4x |
v dalších seznamech | 1x |
Nedá mi to, abych neokomentoval některá tvrzení. V části třetí "Tábor jako biopolitické paradigma moderní doby" autor vychází z prostředí koncentračních táborů, ve kterých nalézá absolutní biopolitický prostor, který nemá v dějinách obdoby. "Je to místo, kde moc nemá před sebou nic jiného než čistý život. Dále tvrdí, že tábor je paradigma politického prostoru, kde se politika stává biopolitikou a homo sacer virtuálně splývá s občanem. Dokonce se ohrazuje proti prokazatelným hrůzám v koncentračních táborech a navrhuje každý jednotlivý připad prošetřit a sjednat tak jednou provždy pravdu. Autor je tak uchvácen myšlenkou biopolitických prostor v táborech, že na jejich účet předvídá zánik obcí.
Svým výkladem "Paradoxu suverenity" zpochybňuje nepřímo faktum suverenity státu, neboť v jeho konstrukci spějí státy v biopolitické prostředí ke svému zániku. Naprosto ignoruje přípravy na vznik evropského superstátu. Podle něj je suverenita mimo zákon, je stavem, kdy suverén může zákony měnit, aniž by jednal protiprávně. Nepřímo tak dokazuje, že suverenita národních států evropy s demokratickým politickým systémem vlastně neexistuje. V takovém případě nechápu, proč musí země Evropské unie v postavení homines sacri provádět změny v zákonech na tzv. příkaz EU, když o příkazech rozhoduje suverén, který v problémech kyperských bank už neskrývá svoji tvář?
Mohl bych pokračovat např. "Ambivalentností posvátného" případně statí "Psanec a vlk", avšak v komentáři to považuji - pro rozsah textu - za nemístné. Jedno bych ještě dodal: nacházíme se ve vyjímečném stavu, nikoliv typologicky pozitivním (podle Agambena), ale dle vývoje růstově alarmujícím. Příklad: finančně nákladná hydra bruselských úředníků a studgardských tzv. europoslanců - versus - socialistické řešení Řecka a zlodějské řešení Kypru.