Hraničářka přehled

11.01.2025

Tahle recenze se mi nepíše vůbec lehce. Možná to bude moje chyba, že jsem čekala něco jiného, než jsem dostala. Kristýnka jde s kůží na trh a vypráví nám bez příkras o své nemoci, která ji velmi komplikuje život. Jak v osobní, tak i v pracovní rovině. Provede nás svým dětstvím, později nám popisuje trable v práci, a nakonec nás vezme i do léčebny. I když na to není sama – přítel i rodina se ji snaží pomoct jen tak lehce to nejde.

Strašně dlouho trvá, než Kristýně HPO vůbec diagnostikují a potom i to, že ona sama moc spolupracovat nechce. Vůbec se mi kniha nečetla dobře, tím nemyslím, že by byla špatně napsaná. Schválně nepíšu, co mi přesně vadilo – nechci nikomu ublížit a to, že Kristýna tuto knihu napsala a nemoc se dostane do podvědomí lidí je super.

Nejsem si jistá, zda jsem vůbec někdy četla knihu, ve které se neobjevují jména – autorka používala pro své blízké postavy jen názvy: děti, přítel, matka, otec, bratr. Přišlo mi to hodně zajímavé a originální.

Nejsem zvyklá knihu odkládat po každé kapitole a řešit, zda číst dál nebo odložit. V některých momentech jsem s Kristýnou vůbec nesouhlasila, bylo mi líto snad všech v jejím okolí, v další kapitole jsem pak zas litovala Kristýnu samotnou… Emoce při čtení na mě přeskakovaly, ale přiznám se, že jsem byla ráda, že už mám dočteno. Já si uvědomuji, že v podstatě za to špatné, co se stalo, ona vůbec nemůže, že Hraničáři se takhle chovají, ale nějak to nedokážu uchopit.

Nezlehčuji tuto nemoc jsem si vědoma toho, že léčba je na dlouhou trať.
Nakonec jsem si o této nemoci hodně přečetla na internetu.
Přestože HPO může být pro jedince i jejich okolí velmi náročná, s vhodnou terapií a podporou se mnoho lidí naučí své příznaky zvládat a zlepšit kvalitu života. Klíčem k úspěchu je dlouhodobá spolupráce s odborníky a motivace k léčbě.

Moc Kristýně přeji, aby její život byl kvalitní a žila ho tak jak si přeje.

06.01.2025

Před čtením knihy jsem měla pouze okrajovou představu o HPO. Po přečtení osobního příběhu Kristýny mám jasnou představu, jak těžký život prožívá člověk s touto poruchou. Nazvala bych to horskou dráhu, co se týče emocí a prožitků.
Kristýna si svého ,,problému,, všímala mnohem dříve, než jí byla stanovena diagnóza. Stanovení HPO taky neprobíhalo úplně lehce a trvalo poměrně dlouho, než byl ,,odhalen,, skutečný problém. Stálo to spoustu času, pobytu v psychiatrických zařízeních, sebepoškozování a mnoho dalšího,…
HPO si nevybírá podle věku, ale její diagnóza je možná až kolem 18 věku života a když problémy budete ignorovat, tak ji člověk prostě diagnostikovanou nemá a snaží se s ní poprat sám. Což musí být strašně těžké a kvůli tomu si Kristýna sáhla na dno a spřátelila se i s alkoholem.
Co mne ale strašně zaráží a možná ve mne doznívá víc než celý příběh Kristýny je chování její mámy. Máma k ní nešetřila kritikou, všechno se dělo kvůli Kristýně a,…. Máma prostě měla najeté vzorce chování, které dle mého názoru Kristýně přidělaly pár traumat navíc. Každé dítě by mělo být chváleno a slyšet slova podpory. Z tohoto mi bylo fakt těžko.

A jelikož si myslím, že mi nepřísluší hodnotit životní příběh kohokoliv, mohu jen říct, že je to takový deníček ze života člověka, který toho mnoho zažil a nejspíš ještě zažije.
Kristýně přeji, aby kolem sebe měla milující lidi, kteří ji nebudou podkopávat nohy, ale najde v nich podporu a lásku.