• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Hraničářka - Kristýna Řeháková

Jako malá si ráda hrála na schovávanou. Měla dojem, že co je ukryté, neexistuje. A vydrželo jí to až do dospělosti. Naučila se ukrývat před světem i před sebou ... detail knihy

Nové komentáře u knih Kristýna Řeháková

Hraničářka

„Tahle recenze se mi nepíše vůbec lehce. Možná to bude moje chyba, že jsem čekala něco jiného, než jsem dostala. Kristýnka jde s kůží na trh a vypráví nám bez příkras o své nemoci, která ji velmi komplikuje život. Jak v osobní, tak i v pracovní rovině. Provede nás svým dětstvím, později nám popisuje trable v práci, a nakonec nás vezme i do léčebny. I když na to není sama – přítel i rodina se ji snaží pomoct jen tak lehce to nejde. Strašně dlouho trvá, než Kristýně HPO vůbec diagnostikují a potom i to, že ona sama moc spolupracovat nechce. Vůbec se mi kniha nečetla dobře, tím nemyslím, že by byla špatně napsaná. Schválně nepíšu, co mi přesně vadilo – nechci nikomu ublížit a to, že Kristýna tuto knihu napsala a nemoc se dostane do podvědomí lidí je super. Nejsem si jistá, zda jsem vůbec někdy četla knihu, ve které se neobjevují jména – autorka používala pro své blízké postavy jen názvy: děti, přítel, matka, otec, bratr. Přišlo mi to hodně zajímavé a originální. Nejsem zvyklá knihu odkládat po každé kapitole a řešit, zda číst dál nebo odložit. V některých momentech jsem s Kristýnou vůbec nesouhlasila, bylo mi líto snad všech v jejím okolí, v další kapitole jsem pak zas litovala Kristýnu samotnou… Emoce při čtení na mě přeskakovaly, ale přiznám se, že jsem byla ráda, že už mám dočteno. Já si uvědomuji, že v podstatě za to špatné, co se stalo, ona vůbec nemůže, že Hraničáři se takhle chovají, ale nějak to nedokážu uchopit. Nezlehčuji tuto nemoc jsem si vědoma toho, že léčba je na dlouhou trať. Nakonec jsem si o této nemoci hodně přečetla na internetu. Přestože HPO může být pro jedince i jejich okolí velmi náročná, s vhodnou terapií a podporou se mnoho lidí naučí své příznaky zvládat a zlepšit kvalitu života. Klíčem k úspěchu je dlouhodobá spolupráce s odborníky a motivace k léčbě. Moc Kristýně přeji, aby její život byl kvalitní a žila ho tak jak si přeje.“... celý text
— nada3314

---

Hraničářka

„Před čtením knihy jsem měla pouze okrajovou představu o HPO. Po přečtení osobního příběhu Kristýny mám jasnou představu, jak těžký život prožívá člověk s touto poruchou. Nazvala bych to horskou dráhu, co se týče emocí a prožitků. Kristýna si svého ,,problému,, všímala mnohem dříve, než jí byla stanovena diagnóza. Stanovení HPO taky neprobíhalo úplně lehce a trvalo poměrně dlouho, než byl ,,odhalen,, skutečný problém. Stálo to spoustu času, pobytu v psychiatrických zařízeních, sebepoškozování a mnoho dalšího,… HPO si nevybírá podle věku, ale její diagnóza je možná až kolem 18 věku života a když problémy budete ignorovat, tak ji člověk prostě diagnostikovanou nemá a snaží se s ní poprat sám. Což musí být strašně těžké a kvůli tomu si Kristýna sáhla na dno a spřátelila se i s alkoholem. Co mne ale strašně zaráží a možná ve mne doznívá víc než celý příběh Kristýny je chování její mámy. Máma k ní nešetřila kritikou, všechno se dělo kvůli Kristýně a,…. Máma prostě měla najeté vzorce chování, které dle mého názoru Kristýně přidělaly pár traumat navíc. Každé dítě by mělo být chváleno a slyšet slova podpory. Z tohoto mi bylo fakt těžko. A jelikož si myslím, že mi nepřísluší hodnotit životní příběh kohokoliv, mohu jen říct, že je to takový deníček ze života člověka, který toho mnoho zažil a nejspíš ještě zažije. Kristýně přeji, aby kolem sebe měla milující lidi, kteří ji nebudou podkopávat nohy, ale najde v nich podporu a lásku.“... celý text
— tyna_01

---

Hraničářka

„Kristýna nám vypráví svůj osobní příběh s hraniční poruchou osobnosti, kterou ji diagnostikovali až ve třiceti letech. Vnitřně se cítila často prázdně. Chtěla se všem zavděčit. Neměla ráda sebe a tak si myslela, že nikdo nemůže mít rád ji. Nálady se ji střídali nahoru a dolů a často si ulevovala na dětech. Došlo to tak daleko, že se pokusila o sebevraždu a byla hospitalizována v psychiatrické léčebně - a ne jednou. Až tehdy ji řekli, co jí vlastně je. Kristýna se odhalila až na dřeň. Její zpověď je bez příkras a pro mě to bylo místy těžké čtení. Vůbec si neumím představit, co prožívala a jak jí bylo. Kolikrát jsem s Kristýnou prožívala bezmoc a zoufalství. Je to neskutečně silná žena, která zažila nejeden pád, ale vždycky se dokázala zvednout a jít dál - a to hlavně kvůli svým synům. Autorka nám ukazuje, že člověk s touto poruchou vidí buď černě nebo bíle, nic mezi tím, a žije z extrému do extrému. Příběh je o to víc silnější, že je skutečný. Klobouk dolů, že Kristýna dovolila veřejnosti nahlédnout do jejího života. Oceňuji, že takové knihy vycházejí.“... celý text
— hanka_reading

---

---

Hraničářka

„Toto je zpověď ženy, která má diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti. Jaké to je žít s takovou nemocí a jaká cesta vedla k tomu, než ji správně stanovili diagnózu. Otevřená a syrová zpověď, která nám ukáže i hodně temné stránky života. Mám ráda knihy podle skutečných událostí, z lékařského prostředí a od českých autorů. Tato kniha byla tak jasnou volbou, že si ji potřebuji přečíst. A jaká byla? Skvělá, ale hodně bolavá. Hned od začátku to bylo smutné čtení, navíc, když jsem si v příběhu autorky představila někoho ze svého okolí, protože takové věci se mohou stát skutečně každému z nás, bylo mi opravdu úzko. Celý příběh je velmi osobní, intimní, otevřený. Je tu cítit ta bezmoc, když člověk neví, co se sebou a mnohdy mu nemohou pomoci ani lékaři. Díky takovýmto knihám můžeme nahlédnout do duše a mysli těch, kteří trpí nějakou psychickou nemocí a můžeme si udělat skutečný obrázek o tom, jak je těžké a nepředstavitelné s takovou nemocí bojovat. Silný příběh o silné ženě.“... celý text
— eva3992

---

Hraničářka

„Po přečtení knihy Život na houpačce, kde jsme sledovali kratší vyprávění vícero lidí, kteří se s hraniční poruchou osobnosti setkali ať už u sebe nebo u svých blízkých, jsem o tomto onemocnění už něco věděla. Díky upřímnému vyprávění Kristýny Řehákové však máme možnost proniknout do života s HPO mnohem hlouběji. Kristýna totiž žila 30 let bez diagnózy, ačkoli vždy věděla, že s ní není něco v pořádku v porovnání s ostatními. Cesta k léčbě však byla obtížná a trnitá a než došla do bodu, kde je nyní, vedla přes sebepoškozování, pokus o sebevraždu a následné náročné hospitalizace v psychiatrické léčebně. O všem hovoří autorka velmi otevřeně, upřímně a navíc nesmírně poutavě. Přesto bych však uvítala, kdyby bylo věnováno více prostoru také autorčině rodinnému životu, neboť je matkou dvou synů a má přítele, což je pro člověka s takovou diagnózou nesmírně náročně. Kristýna se však nevzdává a přestože žije uvězněná v mysli, kterou může rozhodit každá maličkost, a ne vždy uspěje, dále bojuje. Není to jen kniha o životě s HPO, která podává další cennou osvětu v této problematice, je to také kniha o hledání sebe sama a o tom, jak důležité je se po pádu vždy zase zvednout, i když se to zdá nemožné. Kristýna se totiž na rozdíl od nás musí zvedat mnohem častěji a fakt, že to dokáže, je velmi inspirativní.“... celý text
— Lejčís