Hřích abbého Moureta přehled

V průběhu čtení této knihy jsem asi došel k prozření, jaký že to vlastně je ten hlavní rozdíl mezi touto knihou a klasickým zolovským naturalismem. Při čtení mne co chvíli napadala nová interpretace, přicházely ke mne nové podněty a nové nápady jak knihu vnímat, jak ji vykládat. A to je ten rozdíl. Hřích je kniha plná symbolů, jinotajů a alegorií. Má mnoho interpretací, má mnoho částí, nad kterými snad lze i rozjímat. Naturalismus ne. Naturalismus je prázdný, nemá žádnou hloubku, de facto jej nelze interpretovat. Hřích? Cha! Teď tedy k mému osobnímu pohledu na knihu.

Víte, já si o sobě myslím, že jsem romantik. Opravdu ano. Ale co je moc, to je moc a tohle na mne bylo už příliš. A proto jsem se rozhodl brát de facto celou knihu jako kritiku církve a je to hotové. Co já bych se namáhal s čímkoliv jiným. Nádech celé knihy nás vybízí – a jsem si tím jist – k odepření církve a přijetí přírody. Kniha je kritikou umělého boha a chvalozpěvem na bohy pohanské. Takové bohy, kteří byli s přírodou a přirozeností plně a neoddělitelně spjati. Kniha obsahuje mnoho zajímavých prvků, které bych mohl brát jako potvrzení mého pohledu. Pohleďme na stranu jednu – křesťanství. Jeho reprezentaci zde tvoří sám mladý Mouret, sexuálně frustrovaný a po všech stránkách své osobnosti morálně zdeformovaný. Není to špatný člověk, to se nesnažím tvrdit, pouze jsou jeho názory, sexualita a morálka naprosto zdevastovány křesťanskou naukou. Druhý reprezentant této strany je bratr Archangias. Musím se o něm vůbec rozepisovat? A pak tu máme stranu přírody. Ta je zastoupena manifestací bohyň. Jednak samozřejmě hovořím o Albíně, takové Persefoné žijící v přenádherné zahradě (Pravda, je nutno podotknout, že Paradou je zjevně alegorii Ráje a to mi sem trochu nesedí.) a nosící jaro, léčící a milující. A ta druhá? Desidera, bohyně plodnosti a života. Už toto zastoupení je, myslím zjevným potvrzením mého pohledu na knihu. Neplatí zde ten stupidní názor, že příroda je třetí knihou Bible, ten se tu hroutí, stejně jako kostel v oné famózní scéně ke konci knihy, kdy příroda přímo apokalypticky trhá na kusy modlu Jehovy. Strom života odvrhl Krista i celé jeho učení.

O knize by se toho ve skutečnosti dalo napsat velice mnoho, jenom biblických referencí je v ní strašně, ale pro to teď nemám prostor.

Ale dosti bylo mé interpretace. Nebudu to zbytečně natahovat a řeknu vám, že i přes tohle všechno se mi kniha příliš nezamlouvala. Snad nikdy jsem při pohledu na knihu neřekl tolikrát „Tý volééé, mě se nechce!“. Ač nepopírám Zolovu geniální schopnost popsat krajinu tak, že se začnete potit jako se musel abbé potit při procházce do nedaleké vesnice a stejně tak musím pochválit zhmotnění zahrady jako krásného samostatného světa. Ale. Ale bylo to opravdu strašně, opravdu strašně dlouhé a já tu knihu prostě nezvládal. Prvních asi sto padesát stran jsem se snažil soustředit se, přežvýkat každé slovíčko a plně absorbovat knihu. A pak jsem začal přeskakovat odstavce. Hoooodně odstavců. Upřímně si ani nejsem jist, do jaké míry mohu tuto knihu považovat za přečtenou. Ano, znám celý děj, ano znám jednotlivé motivy, ano přečetl jsem si poutavé scény opravdu velice pečlivě. Ale velkou část balastu, hlavně pak v zahradě, jsem musel přeskočit, jinak bych tuto knihu nikdy nedočetl. Už takhle jsem ji vlastně četl tři měsíce. A tak musím konstatovat, že Hřích se pro mne osobně řadí k Zabijákovi, nebyl jsem příjemně překvapen, ba naopak. Je mi to líto, opravdu ano. Lyrice knihy jsem celkem věřil, ale tohle mi nesedlo. Možná je to starým překladem edice Omega a nikterak úžasnou korekturou, třeba by mne jinak kniha bavila více. Ale takto ji s úlevou odkládám a odcházím od ní. Snad mi Lidská bestie poněkud spraví chuť.